Kapitola 2

91 4 0
                                    

Srdce mi přestalo tlouct. Jen jsem zírala na tátu s otevřenou pusou a opírala jsem se o kuchyňskou linku za mnou, abych nespadla. Stěhujeme se! Nevěděla jsem, jaké pocity mám mít. Bylo to dobré, protože jsem v poslední době ublížila spoustu lidem. Stála při mně jen Jully a další houf lidí mě nesnášel. Mohla bych před tím utéct. Kdo ví, jestli je San Francisko dobrá skrýš. Ale každá karta má dvě strany. Nejen, že by mi chyběla Jull, ale bylo tu i tolik jiných věcí, co by mi chybělo. Přece jenom jsem tu žila šestnáct let a to se nedá jen tak bez problémů opustit. A pak tu taky byla máma. Nemohla jsem tu nechat její místo odpočinku bez úprav a znečištěné. To by nebylo pro mámu zrovna nejlepší. Zaslouží si lepší život po smrti. Otočila jsem se zády k obličeji mého otce, který čekal na mou reakci. Pohlédla jsem z okna nad dřezem ven, na město, kde jsem zažila všechny své vzpomínky, kde jsem prožila své pohádkové dětství. "Kdy?" položila jsem otázku. "Eh...Kdy jedeme?" zeptala jsem se nesměle.
Zavřela jsem oči, abych zastavila slzy, které se mi drali do očí. Někomu by se mé chování zdálo přehnané. Vybavila jsem si tetin přísný obličej, zkroucený v mírném úšklebku, který říká "Prosím tě. Taková scénka kvůli jednomu stěhování." Poslechla jsem tu iluzi tetičky a hřbetem ruky jsem si setřela slzu, která ještě zdobila mou tvář.
Polkla jsem, když se ozval táta. "Všechno proběhne ve spěchu. Potřebují mě tam co nejdřív. Dali nám pět dní. Do soboty. Když sebou hodíme, určitě to stihneme." Jeho hlas zněl vyrovnaně. Napadlo mě, že ho to třeba moc netrápí, ale tu myšlenku jsem rychle zahnala do kouta.
V kuchyni bylo napětí téměř hmatatelné. Uchopila jsem do ruky vidličku a nabodla na ni jeden kus krásně vonícího vepřového a přemístila ho z pánve na bílý mělký talíř. Tuhle sadu jsem měla nejraději. Okraj talíře zdobily modré drobné květinky se zlatým středem a proplétaly je zelené vlákna, připomínající stonek.
Poté jsem z trouby vytáhla plech. Byly na něm rozprostřené nakrájené brambory na měsíčky. Byly ze všech stran opálené do růžova a kolem nich byl plech posypán kořením všech barev.
Z háčku nad dřezem jsem sundala obracečku, podebrala pár brambor a přemístila je na talíř. Pohyb jsem opakovala, dokud na talíři nezbyla jen malá prázdná místečka.
Vzala jsem talíř pevně do obou rukou a přešla jsem ke stolu. Položila ho před otce. Chvíli jsem ještě pozorovala večeři, ze které se linul kouř a pak jsem ze sebe vydala jen jedno pouhé slovo. "Dobře." Za celou tu dobu jsem se snažila nepohlédnout otci do očí. Bála jsem se, že v nich nenajdu ani trochu toho smutku, který mi tlačil na srdce. Cítila jsem jeho pohled na mé tváři. Nebylo to zrovna příjemné, proto jsem vykročila, že půjdu do pokoje.
"Počkej Ann." promluvil otec a já se okamžitě zastavila. "Ty nebudeš jíst?" zeptal se.
Ani jsem si na jídlo nevzpomněla. Došlo mi až teď, že bych taky mohla jíst. Celou dobu jsem se na jídlo dívala, tak jak to, že mě ani nenapadla myšlenka, že bych měla povečeřet?
Najednou jsem ucítila, že hlad opravdu mám. Trochu jsem se pootočila, abych viděla na mou porci. Kdybych si se šla najíst, znamenalo to, že strávím čas řečmi o stěhování a na to jsem opravdu chuť neměla. Nejdřív jsem si to musela urovnat v hlavě a přijmout to.
"Nemám hlad." zalhala jsem a otočila se zase zpět.
"Stůj!" opět mě zastavil otec a já ho opět poslechla. Povzdechla jsem si. Co zas? "Jestli nechceš jíst kvůli naší situaci, pak si můžeš odnést jídlo do svého pokoje a povečeřet sama." nabídl. Jako by mi četl myšlenky.
Jeho nabídka byla lákavá. Na chvilku jsem si myslela, že to opravdu udělám. Ne, nenechám ho vyhrát.
Bez slova jsem vyšlapala schody a druhými dveřmi v pravo vešla do místnosti, které jsem mohla ještě do sto dvaceti hodin nazývat mým pokojem. Zabouchla jsem za sebou dveře a skočila na postel. Opřela jsem si hlavu o tmavě zelenou stěnu a jen tak tam seděla.
Moje srdce splašeně tlouklo. Položila jsem si na něj dlaň, jakoby mohla rázem utichnout. Ale hned tak nepřestalo. Čekala jsem dvě minuty, než se uklidnilo a dalších pět, než jsem se uklidnila já. Jak může udělat rozhodnutí jen tak, beze mně? Proč se se mnou napřed nedomluvil? Proč se nezeptal na můj názor? Zajímá ho vůbec? Myšlenky my v hlavě přebíhaly jedna za druhou. Jedna tuka se mi rozetřásla. Bylo to celkem nepříjemné a tak jsem uchopila nohu postele a držela ji tak křečovitě, až mé klouby ztratily svou barvu a vyměnily ji za bílou. Má hlava zapomněla na to, co se stalo před tím, než přišel domů otec. Nabral teď jiný směr.
Po nějakém čase jsem se postavila a do tváře nsadila nečitelný výraz. Nic s tím neudělám. Opustím svůj domov. Přestěhuju se.

Vyšla jsem z pokoje po špičkách. Na sobě jsem měla červenou noční košilku, která mi sahala po stehna. Přes ni jsem si přehodila bílý hedvábný župan a vydala se po schodech dolů. Snažila jsem se dělat co nejmenší hluk, ale i tak občas nějaké dřevěné prkno zavrzalo. Došla jsem ke vchodu kuchyně a než jsem vstoupila, pořádně jsem očima přejela celý obývák i jídelnu. Teprve pak jsem se vydala dovnitř.
Jak jsem si myslela, to co jsem hledala, táta uklidil. Otevřela jsem lednici a tím pustila do místnosti světlo. Oslepilo mi oči a tak jsem chvíli jenom mžourala a snažila se na světlo zvyknout. Zašmátrala jsem v jedné přihrádce a vytáhla hrnec. Odkryla jsem pokličku a doběhla si pro talíř. Pak jsem si nabrala maso i brambory a celou večeři jsem dala ohřát do mikrovonky. Možná, že si vyhrál táto, ale za své rozhodnutí beze mně to budeš mít těžší. Nechci ti nijak ubližovat, jen musíš počítat s tím, že ti to jen tak neodpustím.
Mikrovonka pípla a odtrhla mě tak od myšlenek. Vytáhla jsem jídlo a začala večeřet.

Lehla jsem si do postele a přes tělo přehodila přikrývku. Natáhla jsem ruku a nahmatala vypínač. Kruhovitá lampa nad postelí zhasla a zahalila tak můj pokoj do černo černé tmy. Přes bílý závěs u okna prosvítalo trochu světla z pouličních lamp, ale to bylo proti tmě slaboučké. Nadechla jsem se a zavřela oči. Po chvilce jsem usnula.

Život je jen náhodaKde žijí příběhy. Začni objevovat