Život je jen náhoda

Kapitola 13

"Takže jsi jedináček?" zeltá se mě Christian po mém dlouhém vyprávění o dětství. Jen doufám, že ho to neunudilo k smrti.
"Jo, ale moc bych si přála mít sourozence. Teď už je na to stejně pozdě. To je mi blíž nějaký to moje dítě než bráška." zasměju se, ale uvnitř trochu zesmutním. Fakt bych chtěla sourozence.
"Ty..." odkašle si "Ty bys chtěla děti? Kolik?" vyptává se dál. Páni! Ten musí vědět naprosto všechno, co? No, Rose je horší.
"Chtěla bych dvě nebo tři. Ale chtěla bych je adoptovat. Na světě je tolik nechtěných dětí, tak proč si dělat svoje, když si můžu přivlastnit jiné, které by jinak žilo v děcáku?" vyložím mu svou myšlenku.
Dneska nějak moc žvaním. On mě umí rozpovídat jako nikdo jiný. Otevřu mu všechny své myšlenky. Jak to jenom dělá? Nauč mě to!
"Jo, to je pravda. Jenže zas na druhou stranu k němu budeš chovat jiný vztah, než kdyby bylo vlastní." Otevřu pusu ve snaze to vyvrátit, ale on mě jednoduchým gestem ruky umlčí. "Vím, že teď si říkáš, že kecám, ale věř mi, že to tak je. A až by tvé dítě zjistilo, že je adoptované, taky by s tebou mělo jiný vztah."
"Ty s tím máš zkušenosti?" zeptám se opatrně. To je dost vlezlá otázka. Teď mě určitě pošle do zadní části těla. Krávo!
"Sestra je adoptovaná." odpoví a usměje se. Takže je v pohodě. Uf!
"Takže nemáš nějaké adoptované děti, které nutíš do ručních prací výměnou za krajíc chleba?" ušklíbnu se.
"No," nakloní se ke mně blíž přes stůl a zašeptá "jestli by to na tebe zapůsobilo, mohl bych ti ukázat mou malou továrnu na značkové oblečení, která je hned u mě ve sklepě." hraje se mnou.
"Snažíš se na mě zapůsobit?"
"Ovšemže." ušklíbne se. "Svedu tě a pak tě přidám k ostatním otrokyním, které zase pracují na botách."
"Skvělé." zasměju se.
Sním další z posledních pár hranolek, které se povalují na mém talíři. Podívám se na mobil, abych zkontrolovala čas. Je za pět minut půl jedné. A kruci! Zůstanu zírat na mobil. Už bych měla být doma. Dá-li štěstí, tak táta usnul a neví, že jsem pořád ještě tady.
"Děje se něco?" zeptá se Christian sledující můj vyděšený výraz.
"Ne." Co to meleš? "Vlastně jo. I když strašně nechci, musím jít domů." usměju se, zvednu se ze židle a začnu z batohu tahat peněženku, abych za sebe zaplatila.
Christian okamžitě vyskočí ze židle. "Doprovodím tě." usměje se a také začne hledat peněženku. "Zaplatím to."
"Ne, to je dobrý." zazubím se na něj. Nesnáším, když za mě někdo platí.
"Pozval jsem tě." ohradí se Chris. Vytáhne bankovku, která vystačí na jeho i mé jídlo a ještě tam zbyde dýško, a položí ji na stůl. Přehodí si přes sebe mykynu a vydá se k východu. Achjo. Peněženku si zas uklidím a poraženecky ho následuju.
"Jak daleko odsud bydlíš?" zeptá se, když ho doběhnu.
"Asi tak patnáct minut..?" řeknu otázkou. "Nevím. Jsem tu teprve tři dny." zasměju se.
"Tři dny?" zopakuje. "Já si říkal, že jsem tě tu ještě neviděl."
Venku je ticho, tma a chlad. Já si nevzala nic přes sebe a ještě k tomu mám krátký rukáv. Za chvíli budu kus rampouchu. Neovladatelně se otřepu zimou.
"Zima, hm?" Christian si okamžitě svlékne svou černou mikinu a podá mi ji. Zavrtím hlavou na znamení, že ji nechci, ať si ji nechá, ale on mi ji prostě vecpe. Zasměju se a obleču si ji.
"Jsi asi dost tvrdohlavý, co?" strčím do něj ramenem.
"To ty jsi taky." zašklebí se.
"Cože?" předstírám zděšení. "Tak já že jsem tvrdohlavá? Tak teď jste si, mladý pane, dovolil moc!"
Christian se uchechtne. "Ano? A co s tím uděláte mylejdy?"
No, tak to jsem nedomyslela. Ty teda boduješ Ann! Vysmívá se mi mé podvědomí. Možná, že...
"Mohla bych tě ztrapnit na koncertě a tak kompletně zničit tvoji kariéru kytaristy." pošlu mu vzdušnou pusu.
"To bys neudělala!" zakření se.
"Uvidíme zítra...teda vlastně už dneska." zasměju se ďábelsky. "Výborně!"
Christian se zatváří rošťácky a rozeběhne se ke mně. Nevím, co má v úmyslu a tak před ním radši utíkám. Nemůže mě chytnout a tak se začnu smát jako blázen. Ze smíchu mě začne bolet břicho a to mě donutí trochu zpomalit. Christian toho využije a naopak zrychlý. Chytí mě do náručí a drží mě dokud nezastavíme. Jenže mně se v předklonu podaří zakopnout a tak spadnu a hned za mnou letí Christian. Dopad je tvrdý, ale jsme v pohodě a já se pořád ještě směju jako největší idiot. Christian se ke mně přidá a tak se válíme vedle sebe a řveme do té krásné tiché noci. Ti lidi co tu žijou musej mít radost.
"Jsi v pohodě?" kontroluje Chris mou situaci.
"Lepší to být nemůže." zazubím se na něj.
Najednou si uvědomím, jak moc blízko je. Dýchá mi na tvář a já cítím jeho mužskou vůni, která je tou nejlepší voňavkou, kterou jsem kdy ucítila. Stále sleduje mé oči a usmívá se. On sleduje můj pohled a já sleduju jeho úsměv. Ty tak dokonalé rty. Jeho pozvedlé koutky. Ten ďolíček mezi spodním rtem a bradou. Tak ráda bych do toho ďolíčku strčila jazyk. A skousla jeho spodní ret. Dotýkala se mýmy rty těch jeho. Jaké by to asi bylo? Celá hořím.
Ani nestihnu zaregistrovat, když jeho tvář zvážní. Bleskově vyskočí na nohy a pomůže mi se zvednou ze země.
"Tady bydlím." ukážu na náš barák, kde se díkybohu nesvítí. Takže táta už šel spát.
"Pěknej baráček." usměje se a zase je to on. "No, tak teda dobrou noc." zazubí se a strhne mě do medvědího obětí. Nasaju tu jeho osobitou vůni. Voní směsí moře, citrónu a potu. Odtáhnu se, popřeju mu dobrou noc a zmizím za dveřmi našeho nového domu.
Zamířím rovnou do koupelny, kde se osprchuju, odlíčím a převléknu do pižama s králíčky. Přes hlavu si přetáhnu jeho mikinu, kterou jsem mu zapomněla vrátit a zalezu si pod peřinu. Stále přičichávám k té mikině a představuju si, že je tady a já ležím v jeho obětí. Vyčerpaná po dlouhém dni okamžitě usnu.

Vote a koment potěší :)

Špagetka