Život je jen náhoda

Kapitola 14

"Čau kluci!" zazubím se na Lukovu partu, když si ke mně na obědě přisednou. "Kde jste nechali Emmu? Celý den jsem ji neviděla."
To je fakt. Po chodbách jsem potkávala kluky často, ale ani jednou s nima Emma nebyla.
"Tak to netušíme. Nikomu z nás nedala vědět. Buď se ulejvá, nebo simuluje." zašklebí se Mike a začne se rejpat v té podivné slepenici.
"Aha. Já jen jestli se jí nic nestalo." pousměju se.
"To jsi sice hodná, ale Emma chybí celkem často." upozorní mě Timmy.
"Jak to?" vyzvídám dál. Mám tolik otázek. Chudáci kluci, musím být asi otravná.
"No, jak už jsem řekl." vytrvává Mike. "Buď se ulejvá, nebo simuluje."
"Copak jí to prochází, když to je tak často?" Bože Ann! Už sklapni!
"Jelikož jí to máma vždycky omluví, tak asi jo."
"Už to tak bude. Největší lajdák z naší party je Emma." zasměje se Luke a ostatní se přidaj.
"Tak jo, kluci. Už budu muset. Mám ještě ájinu." začnu se loučit.
"Vždyť jsi se toho jídla ani nedotkla. To Emma to do sebe vždycky všechno nacpe jedním hltem. Teda pokud to jde vůbec jde pozřít." zasměje se Jason. "A ten tvůj salát ještě ujde. Vlastně jestli ho nechce s ty..." odmlčí se a zakouká se do mého talíře.
Zasměju se. "Jo, klidně si ho vem." Svůj talíř položím na jeho tac, rozloučím se, na což se ozve jednohlasně "Ahoj." a už prchám, abych na hodinu nepřišla pozdě. No, vlastně mám ještě pět minut, tak pohoda. To krásně stíhám.
Kráčím si to po chodbě a mířím ke své modré skříňce. Po délce celé chodby jsou vysoké skříňky. Barvy se střídají - modrá, žlutá, modrá, žlutá. Chodbu to tak udělá veselejší. Asi si myslej, že když bude veselá chodba, budem veselý i my. Jenže když vidím ty unavené výrazy většiny lidí chodících po škole...
Odemknu si zámeček a otevřu svou malou skříňku. Dole je místo na boty, jenže já se moc nepřezouvám a tak je tahle polička prázdná. Uprostřed jsou věci na tělocvik a mikina, kterou si vezmu, až budu vycházet ze školy. A pak úplně nahoře je polička, kam si dávám všechny ty knížky. To je místo, kam zašmátrá moje ruka a vytáhne sešit i učebnici na angličtinu. Skříňku pak zase zavřu a div nenadskočím leknutím. O skříňku vedle té mé se opírá Peter. Je to vysoký blonďák v modrém upnutém tričku, v kterém se mu záměrně rýsují všechny svaly - a že jsou.
Rose mi o něm vyprávěla. Je to Peter, pravděpodobně ten nejpopulárnější kluk na škole. Patří do takové té 'nadřazené' party a je kapitánem fotbalového týmu, jak už to tak bývá, když je váš otec couch. I přes to, že je, jak říkala Rose, basketbalový tým, on je 'nejoblíbenější'. Podle Rose je pěkně namyšlený, ale taky pěkně sexy.
"Čau, brouku." pozdraví mě laškovně a zkroutí koutek úst.
"Ahoj." usměju se na něj. No co, já nesoudím lidi podle drbů, které kolují.
"Vítám tě na škole. Já jsem Peter." řekne sladce.
"Ann." představím se také a natáhnu k němu ruku, abych si s ním mohla potřást. On se na ni podívá, pak ji vezme do své a s pohledem zabodnutým do mých očí se sklony a políbí mi hřbet ruky. To gesto je tak staré, ale pořád ještě elegantní. Nicméně, jakkoliv se Peter snaží si mě získat, nedaří se mu to. Prostě zatím nevypadá, jako kluk dle mého gusta.
"Moc rád tě poznávám Ann." nárovná se. Přejde ke mně tak blízko, že cejtim jeho silnou kolínskou. Opře se rukou o skříňku hned vedle mé hlavy. Lidé nás pozorují. Není to úplně příjemný. "Tak mě tak napadlo, že bych ti mohl ukázat město. Třeba dnes odpoledne?" bere to jako samozřejmost, že mu kývnu.
Sice je fakt, že bych prohlídku města brala, ale doufala jsem, že mě tam vezme Christian. On se zatím nenabídl, ale já už ho k tomu nějak donutím. Peter může být fajn kluk, ale já na něj dneska nemám moc náladu. Navíc máme projekt na chemii a já na tom ještě nezačala pracovat. Jestli chci jít večer do klubu, musím to stihnout za odpoledne. Ty máš tolik výmluv Ann!
"Promiň, ale dneska ne." usměju se na něj omluvně. Protáhnu se kolem něj.
"Tak se měj!" zavolám na něj už na půl otočená a odcházím směr angličtina.
"Tak někdy příště!" slyším ho ještě, ale už se neohlídnu.
Se zvoněním vcházím do třídy. Rose na mě mává z lavice u okna a naznačí, že si mám sednout k ní. Vyrazím si k ní, ale těsně než si sednu, vstoupí do třídy učitelka.
"Postavte se!" zavelí a my ji poslechneme. "Dobré odpoledne." pozdraví už mírnějším hlasem.
"Dobré odpoledne paní profesorko." odpovíme sborovitě. Pak čekáme na gesto, které když profesorka udělá, všichni si sedneme. Ozývá se vrzaní židlí, které jakmile ustane, učitelka začne s výkladem.
"Kde s byla tak dlouho?" špitne mým směrem Rose. Ona snad vyčmuchá všechno!
"Odchytil si mě Peter."
"Cože?" vyhrkne Rose, ale až moc nahlas, takže se na nás vražedné podívá profesorka. Nozdry se jí zvětší do gigantických rozměrů, že by se tam sloup vešel.
"Slečno Hanks! Chcete být zkoušená?" zuří.
"Bylo by mi opravdu líto, kdyby jste mrhala svůj vzácný čas na mě paní profesorko." odpoví jako nic Rose. Pár lidí ve třídě se tiše zasměje a učitelka se s nasopeným výrazem obrátí zpátky k tabuli. Kde k tomu Rose dostala odvahu?
"Cože?" obrátí se zpátky na mě. Teď už šeptá. "Proč?"
"No..." podrbu se na zátylku. "Chtěl mě pozvat na schůzku."
Rose vyvalý oči. "Chceš mi říct-" pár lidí se na nás otočí, když Rose zase přestane kontrolovat hlasitost. Jen na ně protočí oči a ztiší se. "Chceš mi říct, že tě Peter, nejpopulárnější kluk na škole, pozval na rande?"
"Nevím, jestli to mělo být-"
"Cos mu odpověděla?" nenechá mě domluvit.
"Že nemám čas."
"Tys ho odmítla?" zhrozí se.
"Už to tak vypadá." pokrčím rameny.
"Pane bože." kroutí hlavou z leva do prava. "Sedím vedle holky, která poslala do hajzlu Petera! I když to bylo frajerský, Ann, tohle se ti nevyplatí."
"A proč by ne?" Proč z toho dělá takový drama? Přijde mi to ťáplý a tak se trochu šklebím.
"Petera odmítla jen jedna holka, Clare. On to nemohl pochopit a tak ji začal sledovat na každým kroku a vtíral se jí jak jen tak šlo. To všechno jenom, aby ji dostal. Ona nakonec přešla na jinou školu, ale Ann..." zvedne ke mně pohled. "Teď budeš na jejím místě ty."

Takhle nějak si představují Petera. Jenom nebyl polonahej :D Snad se vám kapitola líbila.
Vote a koment potěší :)

Špagetka