Život je jen náhoda

Kapitola 11

Učitelka se u tabule kroutí a vykládá něco o druhé světové. Vůbec ji nevnímám. Dneska ráno jsem se nemohla zvednout z postele. Po včerejším večeru jsem totálně vyčerpaná. Ležím na lavici a jen ospale koukám do zdi.
Přestože jsem v takovémhle stavu, myšlenky v mé hlavě ubíhají jako o závod. Myslím na mého kytaristu, na Chistiana. Dobře, můj není, ale já bych si to tak moc přála. Vím, že je trochu blbost tohle říkat, když jsem ho včera viděla poprvé, ale...panebože! On je tak dokonalý! Je hodný milý a pokaždé, když mu pohlédnu do očí, totálně se v nich utápím.
Pokaždé, když se ho dotknu, rozběhne se po celém mém těle elektřina. Najednou se cítím úplně otupělá, jako kdyby na světě neexistovalo nic než já, on a motýlci v mém břiše.
Já se nepoznávám. Tohle vůbec neznám. Když o tom všem takhle přemýšlím, cítím se špatně, že jsem tak rychle zapomněla na Nicka. Já jsem si myslela, že ho miluju. Byla jsem si tím jistá, ale teď? Teď už si nejsem jistá ničím. Nevím, jak se lidé doopravdy cítí, když někoho milují. To, co jsem cítila včera, jsem s Nickem nikdy nezažila. Pochybuju ale o tom, že k Christianovi něco cítím nebo tak, protože...Přeci nejde, aby se člověk zamiloval hned poprvé, co někoho uvidí nebo ano? Ne, rozhodně ne. Nevěřím pohádkám o lásce na první pohled. Je to sice hezká představa, ale ne realita. Realita je tohle. Svět, kde dvě třetiny manželství končí rozvodem. Svět, kde se má nejlepší kamarádka vyspala s mým přítelem. Láska je mezi námi jen opravdu málo a přesto po nějaké době vyprchá.
Zazvoní. Čeká mě oběd.
Spolu s ostatními se zvedám ze židle a dojdu ke své skříňce, kam si dám pár knížek. Pak zamířím do jídelny.
Je tu takový hluk, že by jste ho ani nenaměřili. To by dřív ten hlukoměr praskl. Je tu asi dvacet stolů po šesti a pět výdejních pultů s obědem. U nás byly jen dva a tak se tam vždycky tvořila obrovská fronta, ale tady stojí u pultů jen pár lidí, zattímco ostatní už obědvají.
Postavím se do fronty na steak s brambory, kde stojí asi čtyři kluci. Většina holek stojí ve frontě na salát. Asi se tu hodně jedou diety.
Když dostanu své jídlo, jdu se posadit k prázdnému stolu. Rose tu ještě není. Končí o hodinu později než já a tak jsme si na dnešek nic neplánovali. Teda já jdu večer do práce. Páni! Je tak divný říct 'Já jdu večer do práce.' Vždycky jsem měla nějakou brigádu, ale nikdy ne práci.
Z mých myšlenek mě vytrhne zvuk tácu, když dopadne na stůl. Někdo si ke mně sedá.
Zvednu hlavu a zjistím, že je to Luke. "Čau!" pozdraví mě s úsměvem.
Úsměv mu oplatím. "Ahoj." jsem překvapená, že si ke mně sedá a na mém hlase je to taky znát.
"Co tak překvapeně?" zakření se.
"No, divím se, že si sedáš ke mně." zasměju se.
Zamračí se. "A proč bych nemohl?" řekne a do pusy si strčí vidličku s rýží.
"No, myslela jsem že máš svou partu a tak se divim, že nesedíš s nima, ale s holkou, kterou vůbec neznáš."
"Mílíš se. Já sedim se svou partou." zazibí se.
Nechápavě se na něj zamračím, ale když si k nám sednou tři kluci a ještě jedna holka, pochopím.
"Čau kočko." pozdraví mě černovlasý kluk s krásnýma modrýma očima schovanýma za sklíčkama brýlí.
"Miku, co to-" chce se ho zeptat Luke, ale Mike ho přeruší.
"Klídek borče. Jen jsem ji pozdravil." zasměje se a ukáže tak jeho dokonale bílé zuby. "Já jsem Mike." představí se a vztyčí ruku.
"Ann." plácnu si s ním. Zazubíme se na sebe a seznamování pokračuje.
"Já jsem Timmy." představí se blonďáček se zelenýma očima. Vypadá hrozně roztomile. Úplně k sežrání. Usměju se na něj.
"Emma." kývne na mě hnědovlasá usměvavá dívka. Taky vypadá sympaticky.
"Jasen." představí se poslední kluk u stolu. Je hnědovlasý. Stejně tak jeho oči mají hnědou barvu.
"Moc ráda vás všechny poznávám." řeknu a myslím to vážně. Vypadají hrozně fajn.
"My tebe taky." usměje se Emma. "Luke už o tobě včera mluvil, tak jsme si řekli, že tě rádi přivítáme na škole. Navíc, Luke, když už s někým novým komunikuje, je jasný, že se mu zalíbil."
Luke do ní strčí loktem. Když se pak podívá na mě, jen pokrčí rameny a usměje se. "Vypadáš sympaticky no."
Všichni se zasmějeme.
S chutí se pustím do jídla. No, tak hrozný, jako to bylo u nás to není. Všimnu si, že jediný, kdo tu má salát je Jasen.
"No a proč jsi k nám vůbec přestoupila?" zeptá se Luke.
Dožvíkám své sousto a odpovím: "Otec tu dostal práci, tak jsme se přestěhovali. Popravdě, přišlo to asi v pravou chvíli."
"Proč?" zareaguje Emma. "Nebyla jsi tam šťastná?"
"Ale jo, to jo. Všichno tam bylo skvělý a já jsem tam doma. Jenže...no prostě měla jsem tam kluka a on mě tak trochu podvedl..." Jasen zvedne obočí. "s mou nejlepší kamarádkou." Teď už je jeho obočí někde u stropu.
Dlouhou dobu nikdo nic neříká. Všichni na mě civí. Luke mi položí ruku na bedra a povzbudivě se usměje.
První, kdo prolomí ticho je Timmy. "Um, hele, nejsi ty náhodou ta holka z internetu? Ta co zpívala v klubu?" Na čele se mu tvoří vrásky, jak usilovně přemýšlí.
"Hele, náhodou jo. Jsem to já." zazubím se na něj. Ostatním opět vyletí obočí ke stropu.
"Já to věděl! Už od první chvíle, co jsem tě spatřil jsem to věděl! A Zack mi dluží pět babek!" prohlasí vítězně.
"No a..." polkne Mike. "Co teď plánuješ? Budeš v tom nějak pokračovat?"
"Jo. Vlastně jsem včera dostala práci v jednom baru tady. Chtěj tam i zpívání, takže tak."
Všechny jejich pohledy se upírají na mě. Začínám rudnout. Nejsem středem pozornosti moc ráda. Ano, vím, že to zní komicky vzhledem k tomu, že se v příštích dnech chystám vystupovat na pódiu, ale to je něco, čemu bych se chtěla v budoucnosti věnovat a tak se snažím si tak nějak zvyknout.
"No a můžem se přijít kouknout?" zeptá se Emma.
Uhh...Možná radši ne. Mám pocit, že bych se studem propadla. "Jasně, proč by ne." usměju se na ni.

Mike:

Jason:

Timmy:

Emma: