Život je jen náhoda

Kapitola 7

Za oknem se míhaly stromy a keře. Krajina to byla moc pěkná. Kdybych mohla, rozběhla bych se po zelené louce a zastavila až v lese za kopcem. Jenže jsem nemohla. Z auta asi jen tak za jízdy nevyskočím.
Auto najelo na kámen ležící na silnici a nepříjemně sebou škublo. Má hlava opřená o studené okénko se odrazila a nemilosrdně do skla udeřila. Au! V duchu jsem zanadávala, ale jinak žádná reakce. V uších jsem měla sluchátka a věnovala se pouze písničce znějící mi v uších. Táta sedící vedle se přizpůsobil a zas se věnoval volantu a cestě před ním. Klikatá silnice jakoby neměla konce. Vedla dál a dál a vytrácela se až někde v mlze za kopcem. Přestože cíl nebyl vidět, já věděla, kde to je. Mířili jsme do nového domu.
Posledních pár dnů se toho strašně moc změnilo. Holkám jsem řekla o stěhování až ten den po výletu do klubu. Jull byla dost smutná. Vlastně ne jen ona. Taky Tiny a Lucy a tak... Nakonec to ale vzaly jako správné ženské a přijaly to. Byla jsem jim za to vážně vděčná. Jejich podporu jsem potřebovala a taky se mi dostala. Slíbily jsme si, že si samozřejmě budeme dopisovat.
Co se týče Nicka, tak ten se mi ve škole vyhýbal dost velkým obloukem, což mi rozhodně nevadilo. Ten týden jsme spolu neprohodili ani jedno slovo.
A můj úlet v klubu? To bylo rozhodně to nejlepší, co mě ten měsíc potkalo. Nikdy bych nečekala, že se to tak rychle rozšíří po světě. Videa byla všude po internetu. Každé z nich mělo něco kolem půl milionu zhlédnutí. A to mluvím o čtyřech dnech. Získala jsem opravdu hodně fanoušků. Své účty na sociálních stránkách jsem musela skrýt a založit si stránku zpěváka. Bylo to tak úžasné! Rozhodla jsem se v tom pokračovat. Přidávat nějaké songy, možná i své vlastní. Postupem času bych to mohla dokonce rozjet víc. Kdyby mi s tím ovšem někdo pomohl, protože tohle se vážně zvládnout jen tak nedá. Ale já věřím, že se tací lidé najdou. Jenže je tu problém se školou. Nemůžu se věnovat nějakým vystoupením a zároveň studovat. Nejdřív tedy dodělám střední. To rozhodně musím a taky chci. Takže je to jasné.
Cesta trvala hodiny. Minimálně mi to tak přišlo. Jen co se v mé hlavě tahle myšlenka objevila, zahlédla jsem ceduli s nápisem San Francisko. Pořádně jsem se nadechla a vydechla, až když byla ta cedule za námi. „Tak a jsme tady!" zvolal najednou táta. Za celou cestu promluvil snad poprvé. Namísto odpovědi jsem se na něj dlouze podívala. Usmíval se, ale jen na oko. Stále pozoroval cestu před sebou a já tušila, že to dělá hlavně proto, aby se nemusel dívat na mně. Odtrhla jsem od táty pohled a radši sledovala domy, které se začaly objevovat všude kolem. Po stranách jich bylo jen pár, ale já věděla, že to je jen začátek. Předním sklem jsem mohla spatřit ohromné paneláky, ne-li dokonce mrakodrapy. Vsadila bych se, že jediný kus přírody, který tu bude je pár trávníků patřících k domům a malý park. Nic pro mě. Já vyrostla v domě, který obléhal obrovský les a kousek od tamtud byla jen o trochu menší louka. Lidé procházející se kolem neměli tepláky, ani obyčejná vytahaná trika, ale značkové oblečení, které v mém šatníku obsahovalo jen dvě pětiny, Nejmíň módní oblečení, co tu lidé nosili, byly dlouhá klučičí trika. Neříkám, že moje městečko bylo nějak mimo svět, to ne. Mělo pět obchoďáků a také jsme se oblékali pěkně. Jenže tohle byla fakt módní bomba. Dokonce tu i psi vypadali jako lidé, což bylo vážně k smíchu.
Auto prudce zabrzdilo. Táta vypnul motor. Pocítila jsem na sobě jeho pohled, ale nepodívala jsem se na něj. Uslyšela jsem hlasitý povzdech. „No tak už netrucuj a polez z auta. Jsme doma." Řekl. Ještě chvíli jsme tam mlčky seděli a pak táta otevřel dveře a vystoupil. Nenápadně jsem se snažila prohlédnout si okénkem dům. Nebyl ani velký, ani malý. Dům byl zespod obložen kameny a omítka měla bílou barvu. Vstupní dveře byly zasazeny pod obloukovou stříškou, která byla podpírána dvěma sloupy z kamene, a byly vyrobeny z tmavého dřeva. Ve druhém patře byl malý balkónek s květinami a také výklenek s oknem přes téměř celou délku. Ostatní okna byla menší. Naše auto stálo před garáží s dřevěnými dveřmi (jak se tomu sakra říká?). Ten dům byl...nádherný. Přes to, že jsem si to nechtěla přiznat, byl hezčí než ten předešlý.
Rozhodla jsem se vylézt z auta a pomoci tátovy nanosit krabice s našimi věcmi dovnitř. Měli jsme jen ty krabice. Žádný nábytek jsme nevezli. Vše uvnitř domu bylo již zařízené nějakým designérem. Popadla jsem dvě krabice a vešla do domu. Octla jsem se v malé předsíňce. Byly tu dvoje dveře. Jedny vedly do malého pokojíku, kde byl umístěn pouze gauč, rádio a pár květin. Vše až na květiny, které byly růžové, bylo naladěno do bílé barvy. Druhé dveře vedly do obrovské místnosti, která, jak jsem správně odhadla, byla obývák. Na protější stěně, která byla ode mne celkem vzdálená, byl krb. Vždycky jsem chtěla mít krb. Gauč, s výhledem na něj, byl rudý jako krev. Po levé straně byly schody vedoucí do druhého patra a vedle nich stála knihovna. K mému překvapení byla z poloviny plná knih. Na pravé straně byly dveře do malé, ale naprosto dostačující kuchyňky. Kus od zdí stál jídelní stůl a židle se světle modrým potahem.
Jelikož jsem měla v rukou své krabice, chtěla jsem si je rovnou odnést do pokoje, který byl, jak mi řekl táta, ve dveřích napravo po schodech nahoru. Když jsem schody vyšlapala, ocitla jsem se v krátké uličce. Dveře tu byly čtvery. Vlevo dvoje, vpravo jedny a na konci uličky jedny. Vkročila jsem tedy do těch napravo.
Ústa se mi roztáhla dokořán. Můj pokoj byl obrovský. Samozřejmě ne větší než obývací pokoj, ale na to, že jsem tu měla být jen já, byl velký. Hned jsem si ho zamilovala. Vše bylo naladěné do fialové a bílé. Naproti mně stála manželská postel. Vedle ní byly poličky zabudované jako stěna, která oddělovala postel od druhé části pokoje. Tam byl gauč, psací stůl a skříň. Na stěně byl světelný obrazec. Byla jsem opravdu nadšená.

Ať se snažím, jak se snažím, žádné komentáře z vás vydolovat nemůžu 😔