Život je jen náhoda

Kapitola 4

Po osmi únavných hodinách ve škole se s Jull a další kámoškou Tinou rozhodneme, že vyrazíme na nákupy a pak do klubu. Holky netuší, že to bude nejspíš náš poslední mejdan. Rozhodnu se, že jim to řeknu, až se budeme někde v koutě cpát dobrým, ale strašně tučným jídlem z KFC. Nechci to brát jako strašnou tragédii, chci jim to sdělit jako novinku. Jako kdybych jim například řekla, že jsem se rozešla s Nickem. Nick.
Ve chvíli, kdy na něj pomyslím, spatřím ho. Jdeme s holkama chodbou. Zrovna rozebíráme pánské vycpávky do plavek, když si to nakráčí přímo k nám.
"Ahoj Ann, nazdar holky." řekne a nakloní se ke mně, aby mi věnoval krátký polibek. Než ztihnu jakkoli vzdorovat, dostanu další, kde dokonce použije i jazyk. Má měkké a jemné rty a přesto, že si to nepřeji, se mi to líbí. Roztaju v jeho polibku a poté, co se odtáhne mám ještě chvíli oči zavřené. Holky po mně vrhají bodavé pohledy, které mi pomůžou vzpomenout si na současnou situaci.
Podívám se na Nicka. Jeho oči vypadají zamilovaně, ale já vím, že je to maska.
V mysli se mi zjeví představa, kde se Nick dívá na Jull úplně stejně, jako teď na mně. Začne ji vášnivě líbat, jako pokaždé, když po mně chce nějakou fyzickou činnost.
Ruka mi bez varování vystřelí a s plesknutím uhodí Nicka do tváře. Poté mu přistane další facka, tentokrát z druhé strany. Cítím z jedné strany pohledy plné udivení. Dokonce i já jsem překvapená, ale nijak mi to nevadí. Rozhodnu se v téhle scéně pokračovat, celkem mě baví. Popadnu Nicka za paži a vleču ho směrem k dámským toaletám ve třetím patře, o kterých vím, že se jim většina dívek vyhýbá, jelikož tam, narozdíl od ostatních záchodků, není zrcadlo.
Před tím, než se dostaneme ke schodům, otočím se na holky. Ty si uličnicky usmívají. Naznačím rukou pět minut a ony kývnou. Pak začneme stoupat do schodů.
"Co to děláš?" vím, že Nick blbábolil už od začátku naší cesty, ale tohle je první věta, kterou pochytím. Rozhodnu se neodpovídat a počkat s rozhovorem na místo, kam míříme.
Když vystoupáme posledních pár schodů, slyším Nickův zrychlený dech. Já dýchám o dost pomaleji, ale to je spíše tím návalem adrealinu.
Vkročíme do dveří a objevíme se na dívčích záchodech. Zeď a podlaha jsou pokryté stejnými bílými dlaždičkami. Je tu stopa po kouři z cigaret. Dojdu k oknu, stále ještě tahajíc Nicka za sebou, otevřu ho a dlouze se nadechnu. Svěží teplý vánek mi dodá energii.
Pak se otočím na Nicka. Přemýšlím, kde začít. Nakonec se rozhodnu donutit ho, aby se přiznal sám.
Nick se ale ozve první. "Řekneš mi už konečně, o co se tu snažíš? Vysvětlíš mi to?" Zvyšuje hlas. Nenávidím to.
"Ovšem, ale až za chvíli. Teď mi řekni, co jsi dělal včera večer. Proč si nepřišel? Byla jsem zoufalá. Abych řekla pravdu..." Rošťácky se uměji, abych příběhu dodala větší věruhodnost. Tohle bude maličko trapné. Ale rychlé. Cítím, že se mi tváře barví do červena. To mi ovšem vůbec nevadí. Začne se chovat stydlivě. Skloním hlavu, špičkou nohy začnu rýpat do země a hraju si s prsty. "Chtěla jsem ti dát." řeknu, div nevyprsknu smíchy. Nick nadzvedne obočí. "Dnes je taky den. Mám spoustu času." řekne a pohladí mě po paži. "Ucuknu a kouknu se mu do očí. "Jull říkala, že tě viděla, jak balíš tu Andrea. Dneska nám vyprávěla, že ses s ní líbal a dokonce spal." tvář se mi zkroutí do znechuceného a zároveň zklamaného úšklebku. "Co že?" Nick málem vyletí z kůže.
Nedivím se mu. Andrea se učí košíkářství. Stále se dloube v nose a rýpe v uchu. Mluví, jakoby měla pusu v uzlu, její hluboký skákavý hlas nejde přeslechnout a při hodinách si stále něco brouká. Je mi jí líto. Všichni si z ní utahují, ale ona za to přece nemůže, už se tak narodila.
"Jak tohle mohla říct? S Andreou bych se v životě nevyspal! Ten, co by tohle udělal by musel být hodně šáhlej!" vyjadřuje se Nick. Nebo zamylovanej, pomyslím si. Nick nepřestává mluvit. Mele tak, že o tom ani nedokáže přemýšlet. Přesně to byl můj záměr. Nakonec to z něj vypadne. "A že zrovna Jull to řekla. Ta ti může potvrdit, že to není pravda! Lhala ti, Ann! To ona byla ta, s kterou jsem včera spal, ne Andrea!" skoro to na mně křičí. Ještě chvilku něco kecá, než ztichne úplně. Podívá se na mně, aby zjistil, jestli jsem to postřehla. Snažím se, aby z mé tváře nic nevyčetl. Chvíli přemýšlím, co dál, dokud se nerozhodnu.
Pravou ruku zatnu v pěst. Zatnu ji takovou silou, že mi zbělají klouby a nehty se mi zaryjí do dlaně. Už už se chystám uštědřit mu jednu ránu, ale pak mě napadne něco lepšího. Koleno mi vyšvihne vpřed a odrazí se od Nickova rozkroku. Byl to tvrdý náraz. Koleno se rozbrnělo. Nick se křečovitě svalí na zem. Byla bych začala Nicka litovat, kdybych si nezkázala projevovat jakékoliv jiné pocity, než tvrdost.
Než jsem stihla něco projevit, otočila jsem se na patě a beze slova odešla.
Nick mi zlomil srdce. Já jsem do něj byla zamilovaná. Nebo jsem si to alespoň myslela. Myslet si, že někoho milujete, je skoro stejně krásné, jako někoho doopravdy milovat. Je to skoro stejné, ale přesto je toho tolik, co je jiné. Vím, že později zjistím, jaké jsou tam rozdíly, snad. Ale teď mi stačí iluze. Iluze jsou často krásnější než skutečnost.
Jsem ráda, že Nicka již brzo přestanu vídat. Bylo by to těžké. Bude mi to tu chybět. Bude mi chybět Jull, Lisa a jiné kamarádky. Bude mi chybět naše střeštěná profesorka na angličtinu i učitel, kterého pouze potkávám v jídelně. Bude mi chybět jídelna, kde měli občas strašně dobré bagety, ačkoli doufám, že v nové škole budou vařit lépe. Bude mi chybět malá zahrádka na střeše, o které moc žáků nevědělo a kde jsme se s Nickem scházeli.
I přes to, že mi bude chybět celá škola, nemůžu se dočkat té nové. Nové prostory, nový lidi a nový život.

Čau lidi :) těm, kteří čtou mojí knížku bych chtěla poděkovat, že s ní začali. Byla bych moc moc moc šťastná, kdyby jste napsali pár komentíků ;) co si myslíte o postavách, o ději a celkově o příběhu. Pojďte tu rozvést konverzaci, co by jste chtěli, aby se stalo, nebo o tom, co si myslíte, že se stane :) díky