Život je jen náhoda

Kapitola 16

"Ann?"
On má vážně holku. Od rána nemyslím na nic jinýho. Ať chci nebo ne, utkvělo mi to v hlavě a já se toho prostě nemůžu zbavit.
"Ann!"
Včera jsem se chovala asi trochu divně a tak musím očekávat, že bude mít Christian otázky. Měla bych si něco vymyslet.
"Ann!"
Rose do mě drkne tak silně, že zavrávorám, div že z tý židle neslítnu. Hodím po ní zmatený výraz a ona kývne hlavou k učitelce, která má celkem komický výraz. Uvědomuju si, že na mě zírá celá třída. Někdo si šeptá a někdo se zas chichotá.
"Em... Ano?" nic lepšího jsem nevymyslela.
"Jsi tu s náma?" zeptá se. Tahle učitelka je skvělá. Je hodná, chápající a z ničeho nedělá velkou vědu. Mám ji ráda.
"Ano. Ne...Omlouvám se." Už se kruci prober! křičí na mě mé podvědomí.
Tak jo. Musím na to celé zapomenout. Na něj musím zapomenout. Je to jenom kluk. Jako každý jiný. Přijde další, ne? Snad.
"Co je s tebou?" šeptne Rose. Krčí obočí a tak se jí na čele rýsuje obrovská vlnitá vráska.
"N-nic. Promiň. Už jsem v pohodě." pokusím se o úsměv.

Další hodiny tak nějak přežiju. Přestože jsem si to zakázala, stále se vracím k včerejšímu večeru. Asi tam dneska nepůjdu. Stejně se potřebuju trochu vyspat. Ale to bude vypadat blbě. A navíc zkazím nachystanej program. Doprčic ale už!
"Ann!" tentokrát to není hlas žádného z profesorů. Je to Peter, který mě dohání, když jdu po chodbě.
"Ahoj, Petere." zamumlám, jakmile se objeví vedle mě.
"Kde ses potulovala celej den?" ušklíbne se. "Je po šestý hodině a já tě vidím až teď!"
"No, to víš, celém den jsem se ti vyhýbala, abych s tebou nemusela vést tenhle rozhovor." popichuju ho. Samozřermě, že to tak není.
"Vážně?" Petrovo obočí vystřelilo až někam do oblak.
"Dělám si srandu." zazubím se a drknu do něj.
"Já jsem věděl, že by ses mi nevyhýbala." nasadí šibalský výraz.
"Ale prosimtě! A jak si můžeš být tak jistý?" Teď musí být nad mraky zase moje obočí.
"Protože vím, že tě ke mně něco táhne." zkroutí rty jen na jednu stranu. "A proto máme dneska v devět rande."
"To není nejlepší nápad, Petere." snažím se mu to rozmluvit.
"Setkáme se v ty kavárně na rohu Baker street. Je tam nejlepší kavárna na světě. Kate's. Určitě to najdeš."
"Ale-"
"Tak v devět." Otočí se a odchází pryč.
"Petere!" křiknu za ním, ale on v klidu kráčí dál. Možná že měla Rose pravdu a on je to fakt debil. Nevím proč, ale v tu chvíli mi to prostě přijde vtipný a já se musím zasmát.

"Co si myslí?" vyhrkne Timmy, jakmile jim dovyprávím celou historku s Peterem. Všichni to berou s humorem až na Timmiho, kterej vypadá, že každou chvíli vybouchne.
"Klid brácho." směje se Jason. "Všichni jsme věděli, že je to kokot."
"Já vím, ale tohle mě prostě hrozně štve." Na Timmyho zlost už nikdo dál nereaguje.
"No a co uděláš? Půjdeš tam?" připojí se Mike.
"Tak tohle je přesně ta otázka, na kterou se sama sebe ptám celou dobu a musím říct, že...Nemám ponětí! Vůbec nevím." rozpačitě se zasměju. "Chci říct, že tam nechci. Vážně ne! Ale nechci, aby tam čekal hodinu sám a beznadějně. To je snad moc krutý, ne?"
"Vždyť musel slyšet, jak nesouhlasíš. Podle mě věděl, do čeho jde a že se třeba může stát i to, že se tam vůbec neobjevíš. Když tam půjdeš, v podstatě vyhraje." uvažuje Mike.
"Asi máš pravdu." usměju se. Podívám se na místo, kde sedívá Emma. Je opět prázdné.
"Mimochodem myslel jsem, že večer máš být v baru." dodá Jason.
Au. Tak tohle bolelo. S celou touhle událostí jsem na včerejší večer dokázala alespoň zapomenout, jenže mi to Jason připomněl a tak se všechna ta bolest vrátila zpět.
"No jo. Vidíš, na to jsem úplně zapomněla. Tak je to vyřešené." kývnu. "Hele, kluci, já už musím jít. Takže zas zejtra."

"Ahoj, Christiane. Tady Ann." pozdravím ho do mobilu.
"Ann? Ahoj. Co se děje?" Miluju barvu jeho hlasu.
"Já jen...Hele, dneska nepůjdu do baru. Myslíš, že by jsi to mohl nějak ukecat u šéfa, prosím?"
"Jasně, že jo. V pohodě."
"Děkuju ti."
"Proč vůbec nejdeš?"
"Mám pocit, že potřebuju jeden večer pauzu."
"Je to kvůli tomu včerejšímu večeru?"
Sakra...
"Hele, Ann, vůbec nevím, co se ti to stalo, ale-"
"Mám rande."
"Cože?"
"Nemůžu do baru, protože mám rande."
"Aha."
Chvíli je ticho a já si říkám, kdy se to mezi námi takhle zkazilo. Už vím. Včera. Když za ním přišla ta jeho úžasná přítelkyně.
"A s kým jdeš?"
"Jeden kluk ze školy mě pozval."
"Kam půjdete?"
"Panebože Chrisi! Jsi snad nějaký stalker?" vyjedu po něm.
"Jen jsem se zeptal. Tak promiň. Užij si to." zavěsí.
Připadám si jako totální kráva. Nevím, co to do mě vjelo.
Padnu na postel, zachumlám se do přikrývek a jen tak pozoruju oknem děti hrající si na ulici před naším domem.
Asi jsem mu vůbec neměla volat. Bylo to rozhodnutí, které padlo ve vteřině a bez jakéhokoliv přemýšlení. Asi jsem prostě chtěla slyšet jeho krásnej hlas. Zase s ním mluvit. Jenže jsem to zvorala a teď se za to stydím.

Vystoupím z autobusu přeplněného dospěláky vracejících se domů z práce a puberťáků jedoucích za zábavou. Než jsem vyšla z baráku, hodila jsem na sebe obyčejné modré džíny a bílou halenku. Nic velkolepého, ale to proto, že přesně takové to tenhle večer bude.
Popojdu o dva bloky dál a otevřu dveře. Místnost je celkem plná a já očima hledám jen jednoho člověka.
Když ho konečně spatřím, vyrazím k němu.
Ne, dneska to není Christian.
"Věděl jsem, že přijdeš." usměje se Peter.
Ale někdy příště třeba bude na jeho místě sedět zrovna Chris.