Život je jen náhoda

Kapitola 5

"Ty jsou pěkné. Líbí se mi ta barva. Sluší ti, myslím, že by sis je měla koupit." komentuje Jull šaty, které mám právě na sobě. Jsme ve velkém obchodě s oblečením, jak taky jinak. Nakupování oblečení moc ráda nemám. Musím se furt svlékat a zas oblékat a pak zase znova. Jsem tu ale hlavně kvůli holkám a proto si nestěžuji a zkrátka se chovám tak, jak se chovají ony. Teda ne doslova, protože já jsem přece já a to je nejdůležitější. Šaty, které má na sobě Tiny jsou černé a přiléhavé. Černá je její oblíbená barva a jelikož jdeme v nově koupených oděvech do klubu, přiléhavé šaty se vcelku hodí. Jull se líbila šedá průsvitná halenka a černá volánová sukně po kolena. Moc jí to sluší. Obě dívky se už pro koupi rozhodly, jen já pořád nevím.
Mám na sobě úplně jiný styl, než holky. Jsou to rudé lehké šaty. Sukně je kolová a vrství se. Je dost teplo a v klubu bude také, proto jsou ramínkové. Moc se mi líbí, jenže nevím, jestli nebudu moc nápadná mezi ostatními.
"Tak dobře, vezmu si je." usměji se. Párkrát po látce šatů přejedu. Je jemňoučká a poskládaná z mini šestiúhelníků, na těsno ležíc vedle sebe.
"Tak, teď zpět do džínů, zaplatit a pak zas zpátky do šatů!" zvolá otráveně Tiny. Na její povel si všechny vlezeme zpátky do kabinek. Nechce se mi zase se převlékat. A poté znovu. Ale co se dá dělat? S povzdechem ze sebe šaty vysvléknu a vrátím se zpět do černých legín a zelené mikiny.
Dojdeme k pokladnám. Muž, který stojí za pultem je směšně vysoký. Kouká na nás jako orel letící na obloze na myš. Řekla bych mu tak dva metry a kus. Znuděně balí šaty do tašek. Nedivím se mu. Také by mě tahle práce nebavila a možná by mě i za nějakou dobu dohnala k šílenství.
Zaplatíme a přesuneme se na dámské toalety. Je tu dlouhá řada zrcadel, obklopujíc místnost. Několik umyvadel, zásobníků na mýdlo a utěrky, pár fénů, to všechno je rozmístěné v první části toalet. Z druhé místnosti, tedy místnosti s kabinkami záchodů, se šíří dívčí pláč. Je celkem tichý, ale v poloprázdné místnosti jakoby dívka stála před mikrofonem. S Jull si vyměníme ustarané pohledy. Co se jí asi stalo, že tak naříká?
"Haló?" zvolám. Očima tikám po místnosti.
"Aló? Aló? Aló?" opakuje mé slova ozvěna. Dívčí pláč utichne. Je slyšet jen kapání špatně utáhlého kohoutku. "Kap. Kap." Kapky dopadávají na bílou keramickou mísu. Zvuk je krásný. Melodický a zároveň prázdný.
Udělám krok dopředu. "Klap." Sakryš! Vyzuji se z bot na nízkém podpatku a pokračuji bosa dál po studené dlažbě. Slyším další krok na podpatku. Ten se teď ozval za mnou. Zastavím se. Další už totiž nezazní. Otočím se. Obě dívky stojí a koukají se na mně. Tiny má ruku na Julliném ramenu. Odhaduji, že Jull chtěla jít za mnou, ale Tiny jí zastavila. Otočím se zpět. Kleknu si, přitisknu hlavu k podlaze a nahlédnu pod první dvířka od kabinek. Je tam prázdno. Otočím hlavu na druhou stranu a nahlédnu i pod druhé dvířka. Zas nikdo. Obsazena je až poslední kabinka.
Nožky holčičky jsou dost malé. Řekla bych, že jí bude tak šest. Sedí opřena o stěnu. Víc nevidím. Kabinka je zamčená a tak se k ní nemohu dostat. Je slyšet potlačované vzlykání.
"Haló?" zopakuji znova větu. Znova nic. "Ahoj princezno. Já jsem Ann. Řekneš mi, jak se taková kráska jako ty ocitla tady?" S dětmi jsem to nikdy moc neuměla. "Dobře, nemusíš mi odpovídat." přeruším ticho. "Ale mohla bys mi alespoň říci, jak se jmenuješ. Víš, já jsem ti už své jméno řekla, takže by nebylo fér, kdybys ty znala mně, ale já tebe ne. Tak prozradíš mi ho?" prosím. Posadím se do tureckého sedu s očima upřenýma na dveře.
Trpělivě vyčkávám. Dost mě překvapí, když se nakonec ozve "Mia". Holčička zní vystrašeně. Můžu jen doufat, že není tak moc vystrašená ze mně.
"Dobře. Tak tedy Mio," promluvím. Co dál? Zašmátrám v batohu a vytáhnu čokoládovou tyčinku. "Nemáš hlad?" Je to spíše řečnická otázka. Podstrčím pode dveřmi ruku a sušenku tam položím a zase se stáhnu zpátky. Sušenku pozoruji. Chvíli se nic neděje. Jen tam tak leží. Ve filmech by k ní přilezl brouk. Nakonec se ale pro sušenku natáhne dětská ručička. Zvedne ji ze země a za pár sekund už je slyšet šustění obalu. S úsměvem plným úlevy se podívám na holky. Ty se také usmívají. Přestože nemohly vidět, jak sušenka mizí, určitě to poznaly z mého výrazu. Nebo mě chtějí úsměvem alespoň postrčit. Přece jenom umím s dětmi z nás tří zacházet nejlépe.
"Co kdybys teď otevřela ta dvířka a pustila mě k sobě, co říkáš?" Naprosto jsem si uvědomovala, že tohle samé dělají úchylové, kteří chtějí sušenkou dítě nalákat, ale já si prostě nevěděla rady. Mohla jsem jen doufat, že to zabere, ale pouze teď.
Ozvalo se cvaknutí a tak jsem odpoutala pohled od podlahy a zaměřila ho na zámek. Už nebyl červený, ale zelený. Dvířka zavrzala a otevřela se.
Na zemi seděla holčička oblečená do žlutých šatiček. Dlouhé vlásky měla zapletené do dvou copánků a v ušních lalůčcích nasazeny náušničky ztvárněny jako květy. V ruce drží téměř snědenou tyčinku. Oči jsou červené od pláče a pohled je plný strachu.
"Ahoj." pozdravím Miu. Dlouze se na mně dívá, vyhýbá se však přímému očnímu kontaktu. Poté se znovu rozpláče. Znervózním. Jako po každé, když vidím kohokoli plakat. Nikdy nevím, co dělat. Teď Miu prostě obejmu, pomalu, aby se nevylekala. Holčička se na mně ihned přilepí a dál mi pláče v náruči.

"Tak co?" podívá se na mně Jull přes zrcadlo hned, jak vkročím na dámské záchody. Zrovna si nanáší pudr. Štětcem máchá po tváři až se z něj práší.
Ukázalo se, že se Mia v obchoďáku ztratila. Byla tu s maminkou a nemohli se znovu najít v knihkupectví, kde si Mia prohlížela knížku. Šla jsem s ní do informačního centra, kde už bylo hlášeno, že se holčička ztratila. Mamince zavolali a ona hned přiběhla.
"Vše v pořádku." odpovím jí. Jsem strašně ráda, že to takhle dopadlo.
Tiny mě jde obejmout. "Seš dobrá." řekne a plácne si se mnou. Usměju se na ni a přidám se s líčením.

Tahle část byla dost náročná. Ani nevím, proč jsem si vymyslela tu část s Miankou. Snad se bude líbit. Budu ráda za každý vote a koment ;)