One will be better (Czech story)

Part 7

Už je to týden...týden co mě Justin zachránil před matkou a týden co se u nich přiživuji doma. Nevím...ale mám zvláštní pocit, že už jim tu vadím. Ani bych se jim nedivila.

Každý den za Justinem chodí ta holka...Syndy. A pak z pokoje vycházejí divné zvuky, každému je jasný co se tam děje, ale je to trochu neslušný, když je doma tolik lidí a oni si nahoře užívají.

Dnes je pátek...už zase, tak rychle to utíká...

Dohodli jsme se s Ryanem, že si dneska zajdeme ven, ať pořád nesedíme doma. Bože...jak já jsem ráda aspoň za jednoho normálního kluka. Jo, taky má své potřeby prý, ale nepotřebuje to tak často jako Justin nebo Chris...

Seděli jsme v obývaku s Ryanem, když se dovalil dolů Justin.

"Hej kámo...jdeme dneska do klubu?" zeptal se Ryana. Od té doby co jsme se s Justinem políbili, moc se semnou nebaví. Vyhýbá se mi...aspoň mi to tak příjde.

"Bro...dneska nejdu, jdeme tady s Jess ven." když to řekl usmál se na mě.

"Děláš si ze mě prdel?" vyštěkl. "Od té doby co je ona tady" podíval se na mě zhnuseně. "S tebou není žádná legrace...no tak bro...odvaž se a buď zase ten Ryan."

To jako vážně? Já to věděla, že mě tu už nechce! Začali mě pálit oči. Nesmím se před něma rozbrečet. Zvedla jsem se ze sedačky a rozběhla jsem se nahoru do pokoje.

"Super Justine...to se ti povedlo." slyšela jsem jak mluví Ryan.

Vyběhla jsem po schodech a zavřela se v pokoji. Začala jsem si vytahovat tašku, do které sem začala házet všechno oblečení. Tady už nemám co dělat. Přes slzy, které mi neustále tekly po tváří sem skoro nic neviděla.

Slyšela jsem, že se otevřely dveře. "Jessico." řekl Justin a slyšela jsem jeho kroky směrem ke mě.

"Co to děláš?"

Otočila jsem se na něho s červenýma očima.

"To co chceš...odcházím." řekla jsem mezi vzlyky a dál se balila.

"Kam chceš jít?" mluvil normálně.

"Kam? to sakra nevím!" zařvala jsem. "Někde pod most, nebo do parku co já vím, nemám kam jít, pokud ti to nedošlo ještě." to sem už nezvládla a sesunula se k zemi a opřela se o postel, přitáhla si kolena k sobě a plakala.

Po chvíli sem slyšela kroky a pak jak si sedl vedle mě na zem.

"Promiň." řekl tichým hlasem.

"To je v pořádku...něco si snad najdu, kde budu moct složit hlavu." zavzlykala jsem.

"Ne to ne, já tě nevyhazuju..." podzvedl mi hlavu a vzal mi tvář do dlaní. Utřel mi již ještě stékající slzy. "Slíbil jsem ti, že ti pomůžu pamatuješ? A i když je to možná k neuvěření, dodržím to." usmál se.

Byl jiný...někdy se chová jako hajzl, nadržené prase a přitom umí být skvělým člověk. Takového jaký je teď mám ráda...počkat, ne nemám ho ráda...jen prostě se mi líbí tahle povaha.

Zmohla jsem se jen na přikývnutí a neodolala jsem ale musela jsem ho obejmout. Zřejmě to nečekal, ale po chvilce sem cítila, že mě jeho ruce objali a hladili po zádech. Bylo to tak příjemné, být v něčím objetí. Kdybych byla kočka, asi bych se rozvrněla na celé kolo.

"Nechceš jít dneska do klubu? Trochu se pobavit...odreagujeme se." po chvíli promluvil, ale stále mě nepouštěl. Kdyby nepromluvil, asi bych brzy usla na jeho rameni. Byla sem z toho všeho tak vyčerpaná a unavená. Nesnažila se mě matka ani kontaktovat, jestli vůbec ještě žiju.