One will be better (Czech story)

Part 11

Ráno jsem se probudila do úterního zamračeného dne. Bylo něco po půl 7 ráno.

Přešla jsem do koupelny, kde jsem si opláchla tvář. Vzala jsem hřeben a rozčesala vlasy. Už dlouho přemýšlím, že bych se nechala ostříhat. Možná by to vypadalo lépe a nebo dokonce bych změnila i barvu. Uvidím...

Dala jsem si trochu make-upu a řasenku. Myslím, že to stačí. Ještě jsem si vyčistila zuby a šla si vybrat nějaké oblečení.

Ze skříně jsem si vybrala černé ryfle, tričko a mikinu s kapucí.

Popadla jsem klíče od auta ze skříně a raději jela už do školy dříve. Po cestě jsem rychle vzala jablko ze stolu ať aspon něco sním.

Pokud bude možné, budu se matce vyhýbat. Stačí, že po škole s ní budu po zbytek dne.

Ve škole jsem byla o půl 8, ještě mám čas. Vypla jsem motor a nechala jsem jet jen rádio. Zůstanu tady, stejně co bych dělala teď ve škole. Nikdo tam ještě nebude.

Zrovna hrála moje oblíbená písnička od Ollyho Murse. Opřela jsem se o sedadlo, zavřela oči a nechala hudbu hrát.

Asi uprostřed písničky, mi někdo zaťukal na okýnko.

Myslela jsem, že mi srdce vyskočí z těla. Tak moc jsem se zlekla. Vytřeštěne jsem se koukla kdo je venku a tam se na mě usmíval Justin.

"Já tě zabiju." vykřikla jsem a dala jsem si ruku na srdce, abych ho aspoň trochu zklidnila.

Obešel auto a otevřel dveře na straně spolujezdce.

"Promiň." uchcetl se a nasedl do auta.

"Hm." zabručela jsem. Málem mi tu způsobí infarkt a on řekne jen blbé promiň? Jsem naštvaná na něho.

"Ale no ták." položil mi ruku na stehno. "Co tu vůbec děláš tak brzo?"

"Neměla jsem doma co dělat." pokrčila jsem rameny. "Ale to samé se můžu zeptat i já." otočila jsem na něho hlavu a čekala na odpověď.

"Já taky ne." ušklíbl se.

Nevím proč, ale on mě dělal šťastnější. S ním jsem se cítila nově...nový život...všechno jiné. Ale pak jsem si vzpoměla na máminy slova. Nesmím se s ním vídat. Kdo ví čeho je schopná. Vyhodila by mě znovu na ulici? Ale proč mi to zakázala. Však ho ani nezná. Měla bych jí poslechnout? A říct Justinovi, že se už nesmíme vídat? Vždyť ve škole se nedozví, že se s ním bavím. Možná bych mu neměla nic říkat. Jen mě nebude vozit domů a stavovat se zamnou. Achjo...je to těžký.

"Nad čím přemýšlíš?" vyrušil mě hlas Justina.

Sakra to šlo tak hodně vidět, že jsem nad něčím přemýšlela?

"Vypadáš smutně." položil mi ruku na stehno.

Rychle jsem se otřepala, abych se vrátila zpět do reality. Nebudu to teď řešit.

"Jsem v pohodě." povzbudivě jsem se usmála a položila ruku na tu jeho. Automaticky si semnou propletl prsty. Tak úžasný pocit, když víš, že aspoň někomu na tobě záleží. Teda aspoň doufám.

"Už bychom měli jít do školy. Teda jestli tam chceš jít...já se jí klidně vyhnu." mrkl na mě a usmál se.

"Haha moc vtipný." zasmála jsem se. "Myslím, že tam raději půjdu." vytáhla jsem klíče ze zapalování a vystoupila z auta. Justin mě následoval.

Byl už ten správný čas na to jít do školy. Kolem školy se už motalo hodně děcek a některé si neodpustil nepříjemný pohled na nás. Hlavne Ashley, která šla okolo. V duchu sem se ji smála...jde vidět, že zuří závisti. Měla bych být Justinovi vděčná...od té doby co začala škola život se mi změnil. Sice k horšímu, ale i k lepšímu. Mám kamaráda...aspoň teda myslím. I když moje vnitro by chtělo něco víc, ale nenechám, aby mě to dostalo.