One will be better (Czech story)

Part 8

Ráno jsem se vzbudila s pěknou bolestí hlavy a žaludek mi dělal salta. Nechtěla sem ani raději otevírat oči.

"Achjo." fňukala jsem do polštáře.

Pomalu jsem rozlepila oči a opatrně se posadila. Hlava se mi motala neuvěřitelným způsobem a chtělo se mi zvracet.

A pak jsem si vzpoměla na včerejšek.

"Panebože." vykřikla jsem nahlas. Co jsem to jen včera dělala? Nepamatuju si vše ale to co bych si nechtěla pamatovat, si pamatuju.

Bože ne! Vždyť já ho sváděla a pak mu řekla, že sem panna. To ne! Chtělo se mi z toho brečet. Blbý alkohol. A justin mě odmítl. Teď sem za to ráda, že se to nestalo, ale určite si to bude pamatovat a jak se mám teď před ním chovat.

Oblékla jsem si župan a šla do koupelny se dát trochu do pořádku. Jak jsem podívala do zrcadla, zděsila jsem se sama sebe. Kulila jsem oči a nevěřila, že to jsem já. Takhle nejspíš vypadá člověk když má kocovinu.

Opláchla jsem si tvář a smyla zbytek řasenky z obličeje.

Šla jsem do kuchyně. Snad tam mají nějaký prášek na hlavu jinak se zblázním.

V kuchyni seděl na barové stoličce Justin a pil kávu. Sakra...co teď? Mám tam jít? Nebo nemám? Možná si mě ještě nevšiml. Jen co sem si to domyslela, Justin vzhédl a jeho oči si mě našli. Bože topím se v těch jeho očích a ty jeho rty.

"Dobré ráno." probudil mě z tranzu Justinův zachraptělý hlas.

"Ehm...Ahoj." špitla jsem a šla ke skříňkám hledat něco na hlavu.

Slyša jsem zavrzání židličky. Po chvíli byl Justin zamnou. Otevřel skříňku nademnou a vytáhl prášek. Podal mi ho.

"Děkuju." vzala jsem si ho. On určitě musel vědět, že mi bude ráno špatně. Nalila jsem sklenku vody a prášek zapila. Musela jsem si na chvíli sednout a aspoň počkat než to zabere.

"Je ti moc špatně?" promluvil Justin a sedl si naproti mě. Nevěděla jsem kam se mám dívat, tak jsem sledovala skleničku co sem měla před sebou.

"Tak dá se to." odpověděla jsem.

"Fajn." postavil se a odešel z kuchyně.

Nechápu to. To jako semnou nebude zas mluvit? Však jsem mu nic neudělala. Teda aspoň doufám. Nebudu to teď řešit, jdu si ještě lehnout.

Vzbudila jsem se na zvonění mobilu. Všimla jsem si, že venku je už skoro tma. To sem celý den prospala?

Šáhla jsem pro mobil, který ležel na stolku a koukla se kdo volá. V tu chvíli se mi snad zastavilo srdce. Byl to otec. Nevěděla jsem co chce a ani sem to zvednout nechtěla, ale něco mi říkalo ať to zvednu.

"Ano?" ozvala jsem se nejistě do telefonu.

"Jessico? Jsi to ty?" jeho hlas byl jiný...tak starostlivý, ale to se mi určitě jen zdá.

"Jo." řekla jsem jednoduše. "Co chceš?" mluvila jsem narovinu.

"Jsem rád, že si v pořádku. Kde jsi?"

To jako vážně? On se stará? To musí být nějaká chyba.

"Jsem v pohodě, přejdi k věci."

Chvíli bylo ticho, slyšela jsem jen jeho dech.

"Chceme aby ses vrátila...musíš se vrátit. Jenom my se o tebe dokážeme postarat. Vrať se Jess. Matka udělala chybu. Můžeme začít odznova a všechno bude fajn."

Hnaly se mi slzy do očí. Nikdy mi nic podobného neřekl, nikdy nebyl milí. Nevím co mám dělat. Tu mám svobodu, můžu dělat, to co sem nikdy dělat nemohla. Nevěřím jim...hlavně né ji. Mají pravdu, že se musím vrátii, nejsem plnoletá.

"J-já..." nedokázala jsem ze sebe dostat ani slovo.

Rychle jsem to položila a rozbrečela se.

Plakala jsem do polštáře jako malá. Proč je život tak těžký. Někdo si žije jako v pohádce a někdo trpí. Ale já už nechci.

"Nechci!" řvala jsem a bouchala do polštáře.

"Jess?" zaslechla jsem Justinův hlas.

"Nech mě." vyštěkla jsem. Já vím nezaslouží si to, ale vážně nemám náladu na řečičky typu to bude dobré atd.

Cítila jsem, že se prohla postel a následně mě jeho teplé ruce objaly. Chtěla jsem protestovat a řvát ať na mě nešahá, ale nešlo to. Pod jeho dotykama jsem úplně roztála. Nevím co se to semnou děje, bojím se, že ho začnu brát jinak než kamaráda, ale to se nesmí stát. NIKDY.

"Co se stalo?" zeptal se asi po pul hodině, co jsme tam tak leželi. Už jsem přestala aji brečet.

Zakroutila jsem hlavou na znak toho, že se o tom ještě bavit nechci a chytla jsem jeho ruce a přitiskla si je co nejvíc k sobě, aby mě nepouštěl. Pochopil to a přitiskl se ke mě.

Pak už nevím co se dělo, protože mě zase chytla únava a já se oddala spánku.

NA DRUHÝ DEN Z POHLEDU JUSTINA

Probudil jsem se brzy ráno. Nevím kolik bylo hodin, ale teprve začalo svítat. Jessica pořád spala, opatrně jsem ji pustil a odešel do svého pokoje.

Spát se mi už nechtělo tak jsem si lehl jen tak na postel a díval se do stropu. Ještě jsem ani nějak nepřemýšlel co se stalo v tu noc v baru. Je panna. Kdybych byl hajzl, což jsem, mohl jsem jí klidně zneužít. I když vím, že by toho litovala potom. Ta holka se mi dostává pod kůži, to se nesmí stát, nesmím se změnit. Taky by mě zajímalo, proč včera brečela.

Budu muset zavolat Syndy ať přijde, ať se odreaguju trochu a taky hlavně abych si už zašukal.

P.S. Cast je kratsi snad se nebudete zlobit ale zitra bude dalsi a ta uz bude delsi a zajimavejsi :-)