Osudem zklamáni (Kamarádova Sestra pokračování)

Dopis 2

Milá Tay,

Přemýšlel jsem, přemýšlel o tom, co by bylo, kdyby se to nestalo. Jestli by si mi řekla ano, jestli by si mě vzala a žila se mnou. Tay, byla chyba něco plánovat, plány jsou k ničemu. Myslel jsem si, že to bude nejlepší týden v mém životě, ale když mi zazvonil mobil s neznámým číslem a řekl mi tu zprávu, chtěl jsem řvát, ale nevydal jsem ani hlásku, chtěl jsem plakat, ale ani to se nestalo. Místo toho jsem jen tak stál v pokoji, díval se do zdi a čekal, až mi někdo zavolá, že je to hloupý vtip, ale nikdo nevolal. Ještě ten den mi začalo docházet, že ty už tu nebudeš. Tay, jak můžu žít tady, když všude vidím tebe? Přestěhoval jsem se zpátky k sobě, chci mít klid ode všech, jen tak ležet a dívat se do stropu. Nevím zda někdy půjdu do školy, nechce se mi tam. Proč to takhle dopadlo? Proč já? Proč ty? Proč my? Nikdy nechci slyšet, že to tak mělo být, nemělo, měl to být šťastný konec jako v pohádkách. Ach Tay, je to tak těžké to v sobě dusit. Věřila bys tomu, že se tohle stalo nám? Chtěl bych za tebe umřít, chtěl bych být v tom autě místo tebe.

                                                                           Nejsmutnější člověk na světě