„Maluješ?" zeptala se mě sestra.
„Jo." Odpověděla jsem a odložila štětec na stůl.
„Kdo to je?" zeptala se a prstem lehce přejela přes chlapeckou tvář.
„Nevím." Pokrčila jsem rameny.
„Pořád chodíš do školy?" řekla trošku starostlivě.
„Chodím." Přitakala jsem.
„A co univerzita? Vždy si snila, že půjdeš na uměleckou." Zavzpomínala.
„Nepůjdu na univerzitu." Namítla jsem.
„A tak kam? Budeš utíkat před tím, co se tehdy stalo." Řekla.
„Nepochopíš to." Křikla jsem.
„Ona se rozhodla." Namítla.
„Měla jsem jí pomoct." Řekla jsem klidně.
„Sakra, slyšíš se vůbec?" řvala.
„Měla jsem být lepší kamarádkou, aby měla pocit, že jí nic nechybí." Zašeptala jsem.
„Tori, prober se." Luskla mi před obličejem.
„Nikdy to nepochopíš. Tobě nikdo neumřel, máš svůj vysněný život." Zakřičela jsem.
„Rodiče si tě nepřehazovali a nehádali se, u koho zůstaneš. Nezemřela ti kamarádka a máš svého vysněného kluka. Můžeš pochopit, že tohle nemám? Že nemám nic, co ty?" pokračovala jsem. Podívala jsem do vyvalených očích své sestry.
„Asi máš pravdu, nepochopím tě." Řekla po chvilce a odešla z pokoje. Svezla jsem se na postel a podívala se na obraz, na kterém byla namalovaná Bradova tvář. Pak se můj pohled stočil k mému zápěstí a já jsem měla nutkání ublížit si.
ČTEŠ
Osudem zklamáni (Kamarádova Sestra pokračování)
Short StoryPřemýšlím, proč dál žít, když jsem ztratil to nejlepší, co mi může život dát. Její kaštanové vlasy, její hebká tvář, její oči, které jsou jí k ničemu. Ztratil jsem ji a už ji nikdy nedostanu zpět... Pokračování Kamarádovy sestry Short story
