Všichni jsme slyšeli o Zemi ne zemi. Tam kam se vydávají opuštění chlapci aby už nikdy nemuseli vyrůst. Tam kde se všechny sny můžou stát skutečností kde se nacházejí ty největší dobrodušství
Víly,piráti magie.
A všichni jsme taky slyšeli o dob...
Nevím kolik vlastně let už tu trávím,možná jsou to jen měsíce nebo dny, ale mě to připadá jako několik set let.
Pan se chová stále stejně povrchně arogantně no prostě jako kretén. Musím ale podotknout že už svůj volný čas netrávím v kleci. Ale v domku na stromě který je kousek dal od tábora.Docela hodně se za ty roky stalo. Už se necítím tak osaměle. Mám tu pár skvělých přátel jako například Zvonilka,vila ze začarované ho lesa. Tak trochu vyhnanec jako já. Vyhnána ze svého domova. A nesmím zapomenout na kapitána Hooka, který vlastně není vůbec tak špatný jak byl popisován v mých knihách. I když se choval jako pirát má dobré srdce vím to.
Dnes byl neobvykle horký den,ne že by byla jindy zima. Ale dnes bylo takové dusno že jsem myslela že se udusím. Unaveně jsem se v táboře položila do stínu stromu. Podívala jsem se na své ruce. Nejen přátele přibyli. Přibylo také hodně povinností. Uklizení vaření praní ale taky jediná věc kterou jsem dělala ráda. Vyprávěla pohádky těm nejmenším před spaním. Byli z toho vždy tak nadšení a šťastní. Že už jim tak moc nezbylo čas na pláč a to moje nitro hřálo u srdce. Byla sem jako jejich matka. Snažila jsem zahojit rány aspoň ty na povrchu. Snažila jsem je chránit před určitým Panovým hněvem. Pan nenáviděl neposlušnost, a moc rád se vyžíval v trestech. ,,Wendy?" Vyruší mě z myšlenek a já se podívám o proti slunci. Vidím obrys postavy když se skloní zjistím že je to Even. Neomaleně si přisedne. ,,Jo?" Zabrblám a rozhlídnu se po táboře. A hlavně na ten strašný bordel který budu muset uklidit. ,,Nevšimla sis něčeho ?" Věnovala jsme mu zmatený pohled. ,, Nevidíš to?" Oznamuje mi jako bych byla úplně hloupá. ,,Myslíš ten nepořádek ? Ani mi to nepřipomínej." Po vzdechnu si. ,,Ale ne Wendy podívej se znovu." Řekne z přiblblým úsměvem na tváři. Byl roztomilí když byl takový. Byl strašně náladový takže málo kdy se takhle usmíval. Podívala jsme se tedy znovu. Pár ztracených chlapců, tedy John, Eric,Mike,a Lou blbly nic neobvyklého a pak mi to došlo. V tom přiletěl papoušek na nedaleký strom. Otočila jsem se na Evena. ,,Je pryč ?" Usměju se na Evena který přikývne. Úsměv věnuji i Papouškovi, a vyběhnu směrem k moři.
Běžím vedro ne vedro musím využit čas, dokud je pryč to jsou jediné chvíle kterých jsem opravdu svobodná a mužů běhat plavat a hlavně za svými přáteli, protože když je na ostrově ví o každém mém kroku,někdy mě to děsí.
V běhnu do moře celá zpocena. Užívám si studené more které obklopuje cele moje tělo, se zavřenýma očima sem se položila do vody a v klidu dýchala. ,,Tak si přišla princezno." Usmála jsem se. ,,Ahoj Killiane." Po tom jsem otevřela oči. Usmál se. Ofina mu lítala na tváři ale jeho jasně modré oči zářili. Potom sem vyšla z more na pláž kde slunce ostře svítilo. ,,Dostala jsi vzkaz jak vidím." Přikývnu a skočím mu do náručí. ,,Chyběl si mi Killiane" cítila jsem jak mě bratrsky přimáčkl k sobě. ,,Něco sem ti přivezl." Rekne a pak mě chytne okolo ramen a vede mě na svou loď která vypadá přesně tak jak sem si pamatovala.
***
,,Před si víš že si to nemůžu vzít." Držela jsem v rukou ten nejkrásnější kus látky kterou jsem kdy viděla. Krásná černá barva, vrch měli přestavovat šaty ale na břichu byli vykrojené a tam pasovaly přesně kalhoty takže to působilo strašně elegantně ale zároveň prakticky.(obrázek na hoře)
Killian se ušklíbl. Věděl proc to nemůžu přijmout. ,,Proč se na něj nevykašleš víš moc dobře Wendy že můžeš odejít s námi na moji lodi."
Sklopím pohled a značkou hebkou látku. ,,Před si víš že nemůžu. Bez jeho svolení to nikdy nepůjde, nebo ublíží mým bratrům." Zavrtím hlavou a vrátím mu tu krasu zpet do rukou. ,, budou tu na tebe čekat dobře ? Schovám ti je tady" ukázal na bednu kterou pan Smee rychle otevřel. Pousměju se. Ty šaty tu zůstanou navždy. Pomyslím si ale rychle tu myšlenku odhodím stanou.
,,Tohle ale musíš přijmout" řekne když se po dvou minutách vrátí a podává mi lahev. Nadzvednu obočí. ,,Nerad nalévám dětem i když jsou v podstatě dospělý ale ty to potřebuješ. Nechápu jak. S Tím malým démonem můžeš vydržet střízlivá." Usměje se, začnu se smát. Taky nechápu. Příjmu tedy nabízenou lahev kterou si schován pod šaty. Opřela jsem se o bok lodi a znovu zavřela oči a užívala si západ slunce. Moment? Západ slunce? Sakra. Vy strašně sem se podívala na Hooka. ,,Už mu-musím jít, nevim jak dlouho ještě bude pryč. " Vyhrkla jsem chtěla jsem Killiana obejmout ale pak jsem si vzpomněla na jeho pravidlo. Pred posádkou žádné vylévaní citu.
Rychle jsem sklouzla z lodi na pevnou zem. A běžela zpátky co mi plíce stačili.
Když jsem vběhla do tábora nemohla jsem propadnout dech jen sem doufala že jdu v čas.
,,JAK SAKRA NEMŮŽEŠ VĚDĚT KDE JE?! BYLA TO TVOJE JEDINÁ STAROST??!!"
Moje srdce skončilo až někde v mém žaludku. Rychlým krokem jsem se dostala k místu od kut šel ten křik.
Stál tam hlouček chlapců jeden malý asi jeden z nejmladších tak ve veku malého Michaela.Ten chlapec byl novy věděla jsem to. Na pro ti němu stál Pan a křičel na něj. ,,Tohle tě naučí mě respektovat chlapče." Řekne s takovou krutostí. Bezmyšlenkovitě, v běhnu mezi ně stojím přímo tváři tvář naštvanému Petru Panovy. Ochranářský si strčím malého chlapce za sebe. ,,Wendy." Křivě se pousměje není ani trochu rozhozený. ,,Nenechám tě mu ublížit, je to ještě dítě." Vyjde ze mě více odvážně ji než se cítím.
,,Každý bude potrestán Wendy za svou neposlušnost." Nakloní se ke mě a nebezpečně za šeptá ,,Tak uhni nebo potrestám i tebe." Strach v mých očích musel vidět dost jasně. Ďábelsky se usmál. ,, Je to moje vina,to já opustila tábor Petře. Potrestej jen mě." Vydechnu tak strašně nahlas moje srdce spadlo až ke kolenům. Matka co chrání své děti. Nadzvedne obočí, jakoby přemýšlel. V momentě chytil moje zápěstí tak silně až jsem tiše vykřikla. Hodil mě o protější strom. Rukama jsem se za zády Opřela o tvrdou kůru a bych se udržela na nohou. Ten hněv v očích který měl, byl nepopsatelný jeho jindy jinak zelené oči byli zahalené v temnotě. Pak přišla ohlašující rána.Udeřil mě tak silně až jsem spadla na zem. Vytryskly mi slzy ale odmítla jsem se na něj podívat. Pár sekund uběhlo než si mě přitáhl ke s vému obličeji za vlasy. Škubl tak silně že jsem nedokázala udržet výkřik. Silně jsem stiskla oční víčka k sobě. Nechtěla jsem aby mě viděl plakat. Chtěla jsem byt silná tak jak jsem si slíbila.
,,Otevři oči Wendy a podívej se na mě." Nic žádná odezva stiskla jsem je o dost silněji. Zatřásl sem mnou. ,, Nechceš před si abych mu ublížil." Zašeptá. Z plným ponížením je Otevřu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pousměje se a druhou rukou mě udeří znova.
,,Už nikdy Nikdy se nestav mezi moje rozhodnutí! "Zařve bez jakékoliv kontroly a udeří mě znovu a znovu. Potom padám do černo černé tmy.
