Všichni jsme slyšeli o Zemi ne zemi. Tam kam se vydávají opuštění chlapci aby už nikdy nemuseli vyrůst. Tam kde se všechny sny můžou stát skutečností kde se nacházejí ty největší dobrodušství
Víly,piráti magie.
A všichni jsme taky slyšeli o dob...
Cítila jsem jak mi tuhne krev v žilách a srdce začalo divoce bít. Dívala se do jeho oči a z pokusem vstát ale všechno se to stalo tak rychle. Rukou projel mými vlasy, a tvrdě za ně táhl. Instinktivně jsem vykřikla. Spadla jsem tvrdě na zem. Nezastavilo ho to táhl me dal celou svou silou táhl moje tělo a já marně držela slzy. Rukama jsem hledala něco o co bych se mohla opřít a postavit, ale pokaždé co jsem to udělala a konečně něco nahmatala prudce sem mnou škubl a já znovu padla na kolena.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byla to nesnesitelná bolest. Konečně se mi podařilo postavit. Panovy to bylo jedno,ať sem stala nebo byla na kolenou stále mě táhl. Jeho vztek byl hmatatelný. Snažila jsem se zahlédnout kam mě to tak vleče ale viděla jsem pouze na své nohy. Opět sem u padla na kolena štiplavý bolest, to bylo to co sem cítila než prudce trhl.
Jistě jsem si odřela kolena. ,,Prosím tě přestaň!" Vyhrkla jsem. Jako by mě ani neslyšel. Po kolenou jsem se snažila jít a zmírnit bolest kterou způsoboval jeho dotyk. Jako by to vycítil a zatáhl více do předu. Nezvládla jsem to. Moje vzlyky museli byt jistě slyšet na mile daleko. Je mi to bylo ale jedno. Prosila jsem aby zastavil marně. Zvedala jsem se a znovu padala,nohy jsem měla od krve, cítila jsem jak mi pramínky krve stékají po nohou. Šel nemilosrdně dal z rukou tábořenou do mých vlasů. Byla jsem bez mocná.
Trvalo to dlouho než jsem se zmohla na větu. ,,Petře prosím zastav,já tě prosím." Za vzlykala jsem a opět upadla na nohy od krve. Zavrčel a za vlasy mě odhodil na něco tvrdého. Opět sem za vzlykla. Byla jsem opřená o hrubou kůru stromu. ,,Myslela sis že ti to projde?!" Neodvážila jsem zvednout hlavu k jeho obličeji který byl jistě temný a rozzuřeny.
Nemýlila jsem se moje nohy byly cele od krve. ,,Nevím o čem to mluvíš." Za šeptám o patrně očima připíchlími k trávě. ,,Nedělej pitomou holku sakra. Myslíš si že nějaký hloupý polibek tě dostatečně potrestal za tvé lži?!" Zařve prudce zvednu uslzení obličej. ,,Nebyl hloupý,byl důležití.Pro me důležitý." Opět neslyšně šeptám. ,,Naivní holko!" Zavrčí a kopne do šutru před ním. Rychle sklopím zrak. ,,Byl asi tak důležitý jako ty." Při jeho slovech me zamrazilo. Tak to bylo, nebyla sem nijak důležitá. Jen na chvíli sem si myslela že mě potřebuje aspoň k něčemu a teď? Teď mám pocit jako kdybych umřela a bylo by to jedno.
Neměl by ani vztek že něco nejde podle nej. Vlastně proč to tak protahuje s mým životem. Byla to těžká realita která dopadla k mým uším. Teď sem se cítila ještě hůř než před tím. ,,Vždy jsem snila o tom komu ho dam. Takže ano byl důležitý, a ty jsi vyhrál protože si mi mojí volbu sebral. A není to přesně to co si chtěl?" Zašeptam do ticha. Nechtěla jsem mu říkat že prohrál akorát by ho to více rozzuřilo. ,,To máš pravdu vyhrál,ale zrovna tohle vítězství mě moc neuspokojilo." Znovu mu věnuji pohled. Jeho ušklebek zdobil jeho obličej. ,,Tak co ještě chceš."
Moje teple slzy padali na me tváře. ,,Není to jasné? Potrestat tě za to cos udělala." Zavrčí a přijde blíž. Moje oči ho stále pozoruji. ,,Co jsem ta špatného udělala." Ptám se. Klekne si ke mě. ,,Paktuješ se s piráty a lžeš mi." Zavrčí chladně. ,,Kdyby jsi nebyl tak hrozně krutý tak bych lhát nemusela!Nikdy!" Vypísknu s nově nalezením sebevědomím. Prudce me chytí za bradu. Vyděšeně se na nej dívám. ,, Ou někdo tu má stále odvahu. Snad tě ta tvoje hloupá drzost přejde." A pak to o mou tvář štiplavě praskne. Facka se rozezněla lesem. Nové slzy vytryskli ale já jim nedala průchod. Zvedl se na odchod. Už byl skoro pryč když se opět na me otočil. ,,Oba tvé bratry nepotřebuji stačí mi jeden. Nezapomeň na to." Ďábelsky mrkne a pak je ten tam. Začínám nekontrolovatelně plakat.
000
Myslím že mi to trvalo několik minut než sem se dokázala zvednout a odejít odtamtud. U mého domku mi došli veškeré síly. Seděla jsem pod ním opřena o žebřík. Vyčerpána a psychicky zraněna a slabá. I pláč byl velice nároční. Proste jsem tam pouze seděla a hledela před sebe.
Za par hodin se objevil Even. Nemluvil,nechtěl nic vědět. Pouze přinesl jídlo a odešel. Ničeho sem se nedotkla jen jsem tam prostě seděla. Když byla tma objevil se znovu tentokrat pře ze mě pouze hodil deku a opět mlčky odešel. Nemohla jsem ani přemýšlet. I myšlení mě bolelo. Vždy když sem se o to pokusila přišel mi hned na rozum Pan a jeho slova. Potřebuju jenom jednoho. Děsilo mě to. Už sem nechtěla žít. On me ničil. To byl asi nejspíš jeho cíl. Kolik toho nejspíš vydržím. A já věděla že už dlouho ne. Bez Killiana. Jediného člověka co me tu měl upřímně rád a nehrál sem mnou žádné hry. Bylo to pryč a já si teď byla jistá že už ho asi nikdy neuvidím. Cena byla až příliš vysoká.
Z jednoho dne se stali dva. Seděla jsem tam jen já a moje myšlenky. Plakat už sem nedokázala. Proste jako tělo bez duše sem seděla opřená o žebřík z dekou položenou na ramenech přesně tak jak ji tam Even umístil.
Nebyla jsem schopna jist ani spát pouze sedět. Jen já a nikdo jiný.
