Who are you ?

Memories..

@Po seznámení s Niallem jsme s holkama opustily kuřácké místo a šly do třídy. Jako první hodinu máme matematiku. Vše jsem si pečlivě připravila a protože jsem měla do zvonění ještě čas, začala jsem něco dělat na mobilu. A jak já mým zlozvykem, začala jsem se houpat. "Pozor ať nespadneš" řekl mi někdo a strčil do mě. To bych nebyla já, abych nespadla. S hlasitou ránou jsem spadla na zem. "Ježiiš! Jsi v pohodě?" zeptal se mě Niall. "To tys mě strčil ty pako?" zeptala jsem se ho zpátky a při tom ho vraždila pohledem. "No strčil jsem tě, ale nechtěl jsem, abys spadla." odpověděl mi se smíchem ten blonďatej debil. "Haha, moc vtipný. Kdybys byl tak hodný a pomohl mi se zvednout." řekla jsem a snažila se tvářit naštvaně. K mému neštěstí mi začaly cukat koutky.
Niall se jen zasmál a podal mi pomocnou ruku. Zvedla jsem se a tentokrát už bez houpání jsem se posadila k lavici. Jakmile zazvonilo do třídy vešel učitel Hanson, který nás učí biologii. Takže celou hodinu pohoda. Sotva vešel do třídy zavibroval mi mobil. S úsměvem jsem ho vyndala z kapsy a koukla se, kdo mi píše. Ne, že bych to dávno netušila.

Cizinec : Dneska ti to sluší princezno.

Když jsem se už chystala odepsat, přišla mi od něj další zpráva.

Cizinec : Je tak hezký tě sledovat, když ti píšu. Ten úsměv je k nezaplacení.

Tato zpráva mě přiměla k ještě většímu úsměvu. Teda pokud to jde.

Me : Děkuji za dvě krásné lichotky. Škoda, že nevím, kdo jsi a nemůžu napsat to stejné.

Cizinec : Kdybys mi to nezakázala...

Me : Prosím ? To ty si mi hned nenapsal, jak se jmenuješ.

Cizinec : Tak promiň. Nechci se hádat.

Me : Já taky ne. Takže mi řekneš, jak se jmenuješ ?

Cizinec : To teda neřeknu.

Me : Proč ? 

Cizinec : Protože chci zůstat ještě nějakou dobu v anonymitě a poznat tě. 

Me : Tak co by jsi teda chtěl vědět? Ale pamatuj si, že já se budu taky potom ptát. 

Cizinec : Tak fajn.. Uděláme to takhle : Já se zeptám na jednu otázku a ty pak taky. Platí ? 

Me : Ano. Začínáš :)

Cizinec : Tak fajn. Oblíbená barva ? 

Me : Černá a fialová. Nejde vybrat jednu. 

Me : Kolik ti je ?

Cizinec : Bude mi 18. 

Cizinec : Oblíbené jídlo ? 

Me : Špagety :3 Tvoje ? 

Cizinec : Lasagne. Datum narozenin ? 

Me : 6.9. Tvoje ? 

Cizinec : 5.7. Měla si už kluka ? 

Me : To by stačilo. 

Cizinec : Co ? Stalo se něco ? 

Me : Nech mě. 

Cizinec : Co jsem udělal ? 

Me : Řekla jsem nech mě být. 

Po této zprávě jsem mobil vypnula a vyběhla ze třídy na dívčí záchody. K mému štěstí tu nikdo nebyl. Vlezla jsem si do jedné z kabinek a sesunula se na zem se slzami v očích. Proč ? Proč jsem mu dovolila se ptát. Mohlo mě napadnout, že se na tuto jednou zeptá. Teď se mi zase vracejí vzpomínky na jeden z důvodů, proč jsme se přestěhovali. 

Zvedla jsem se ze země a pomalu vyšla k zrcadlům. Protože pořád byla hodina, nikdo tu nebyl. Koukla jsem se na sebe a viděla jsem dívku s dlouhými hnědými vlasy a očima opuchlýma od breku. S myslí plnou vzpomínek na to, co jsem v minulosti prožila jsem si vyhrnula rukáv na pravé ruce a koukala na několik jizev. 

To už se nestane. Nesmí se to stát. Nedovolím to. Pomyslela jsem si. 

Trochu jsem si opláchla obličej, abych nevypadala tak opuchle. Z kabelky jsem si vyndala řasenku a korektor, který nosím vždy sebou, a nalíčila se. Pomalým krokem jsem se vydala zpátky do třídy. Před chvilkou zvonilo, tak byla třída skoro prázdná. Až na mého bratra. "Kam si tak rychle odběhla ?" zeptal se zvědavě. "Otevřít tajemnou komnatu. Co myslíš?" odpověděla jsem se ironicky. "Podívej se na mě." rozkázal Zayn mírně. Věděla jsem, že neni možné odporovat, tak jsem se na něj pomalu podívala. "Ty si brečela?" zeptal se vyděšeně. Odpověď nebyla potřeba. Hned věděl, že ano. Vždy to na mě pozná. "Proč?" "Vzpomínky" odpověděla jsem prostě. Nic víc slyšet nepotřeboval. Rychle si mě přitáhl do objetí a pevně mě držel. "Víš co? Jdi domů. U učitelů tě omluvím, že ti nebylo dobře." usmál se na mě a ještě jednou mě pořádně objal. "Dobře. Děkuji. Jsi ten nejlepší bratr. Mam tě moc ráda." "Já tebe taky. Tak už běž." Usmála jsem se na Zayna, vzala si své věci a šla domů.

Pohled Zayna

Jakmile jsem poslal Carol domů, šel jsem za učitelkou, abych jí vše vysvětlil. Překvapivě vše pochopila a pouze chtěla, aby přinesla omluvenku. Tak to bysme měli, pomyslel jsem si. Musím se jí zeptat, co jí donutilo zase myslet na toho idiota. Škoda, že když jsem to zjistil, nerozbil jsem mu hubu víc. Za to co udělal, by si to zasloužil. Protože byla přestávka, šel jsem ven, abych si mohl zapált. Zase mě ten hajzl naštval. A to tu ani neni.

Jakmile jsem došel na místo, kde kouří všichni, vyndal jsem si krabičku a zapálil si. Byl jsem tam asi minutu, když mi někdo zaklepal na rameno. Byla to celkem vysoká holka s dlouhými hnědými vlasy.
Na sobě měla šedý svetr a tmavé, nejspíš latexové, legíny a na očích sluneční brýle. ( V médiích) Byla celkem pěkná. "Čím mohu pomoci?" zeptal jsem se dívky s úsměvem. "Ehm..Já-já jsem Krystin. Ty asi budeš Z-zayn co?" řekla mi Krystin se zakoktáním. Nervózní. Z čeho asi? pomyslel jsem si. "No ano jsem Zayn. Co potřebuješ?" zeptal jsem se jí s milým úsměvem. "No nemůžeme najít Carol. Od tý doby, co odešla z hodiny jsme jí neviděly." řekla mi Krystin a také se mírně usmála. "Jo ségra. Tak ta šla před chvilkou domů. Nebylo jí dobře." odpovím jí a potáhnu z cigarety. "Oh, aha, dobře, děkuju." "Nemáš za co" řeknu jí s úsměvem. Taky se na mě usměje a odejde k dalším holkám, které tam nejspíše celou dobu stály a já si jich nevšiml.

Po skončení všech dalších hodin, které jsem měl, jsem šel před školu čekat na kluky.  A zachvilku přišli. Harry, Niall a Luke. Všichni jsme nasedli do mého auta a rozjeli se k nám. A naštěstí je pátek, takže to znamená pořádnou párty.

Tak další díl je tady!! :3 Jsem ráda, že jsem ho konečně dopsala. Psala jem ho asi 3 dny a to jenom protože jsem nevěděla, co psát. Je úplně normální, když vím co se stane, jak to skončí, ale průběh nemám žádný no:D. Předem bych chtěla poděkovat za přečtení a hvězdičky. Jenom bych chtěla napsat, že to co je napsáno kurzívou, je vlastně to co si myslí.