Citro bráškou

I.- Přání

"Musíš být silná," opakovala mi pěstounka skoro každý den, který jsem strávila v její péči. Bylo to od ní hezké, ale pokaždé mi to jen připomnělo, čím jsem si prošla. Dělala jsem, že jsem šťastná, a všichni mi to věřili. "Jsem na tebe pyšná," smála se na mě, ale to netušila, že jsem celé noci probrečela. Ani té jsem se totiž nikdy nesvěřila, i přesto, že to byla jediná osoba, kterou jsem měla... Byla jsem ta zamlklá, ta divná, ta, se kterou se nikdo nebavil. Nejsem někdo, kdo by nechtěl přátele. Jsem někdo, kdo se bojí mít přátele. Ve skrytu duše si pořád myslím, že jsem za to všechno mohla já. Za to, že jsem teď tady a mí rodiče tam nahoře. Pěstounka říká, že to byla nehoda. Vlastně to říkají všichni. Já se o tom ale nechci bavit, proto taky dělám, že tomu věřím.
Každý den, co chodím v děcáku do školy, si procházím peklem. Ostatní si ze mě dělají legraci. "Tohle musí přestat!" domlouvala jim už po několikáté učitelka. Kolikrát jsem odpovídala: "Nedělají to záměrně." To jsem ještě věřila, že si neuvědomují, že mi to ubližuje. Teď už mlčím.
"Život je umění kreslit, bez možnosti gumovat," říkává pěstounka. A já si uvědomuji, jak velkou má pravdu. Až po téhle době si uvědomuji, jaké by to bylo, kdybych byla jiná. Kdybych se chovala jinak, udělala si kamarády ... Teď už je pozdě.

"Dobrou Klér," pěstounka mi dala pusu na líčko. Usmála jsem se, přikryla se dekou a zavřela oči. Byl to takový náš rituál. Může se zdát dětinský, ale je to udržované pouto mezi mnou a jí. Dneska jsem ale nehodlala spát. Jakmile odešla, vzala jsem do ruky sluchátka a mobil. Chvíli jsem se vztekala při nepodařených pokusech zapojit sluchátka do mobilu po tmě, pak se mi to ale podařilo. Strčila jsem si sluchátka do uší a zapnula stream. Okolní svět najednou neexistoval, byla jsem tu jen já a lidi ze streamu. A samozřejmě Citron. Na streamu jsem se vždy cítila dobře. Možná proto, že mě lidé tam neznali, a tak mě ani nemohli soudit.
"Řekněte prdel!" zasmál se Citro a já se přidala k ostatním, kteří už to spamovali do chatu. Bylo tu tak báječně, skvělá komunita, skvělá atmosféra... Chodila jsem tu tak často, jak jen jsem mohla. V tom mě něco napadlo. Napsala jsem do chatu a Citron to hned přečetl.
"Citro, ty máš sourozence? Ne, nemám sourozence," pousmál se. Chvíli ještě hrál a pak se začal loučit. Stream skončil a já spolu s pár dalšími lidmi a Citrem byla na chatu.
Fetch: Taky vám z toho tak hrábě?! :DD
Musela jsem se zasmát, ach to opravování slov na mobilu. Zadržovala jsem smích, abych náhodou neprobudila někoho ve vedlejších pokojích.
Já: Jo, taky máme hrábě. :)
Citro: Klér my máme doma taky hrábě ;) :D
Usmála jsem se a tep se mi zvýšil. Ačkoliv Citron opravdu hodně reaguje na chat, vždycky když odpovídá na mou zprávu, roztluče se mi srdce. Chvíli jsme si ještě psali s dalšími lidmi na chatu a Citro tam občas napsal nějakou hlášku. Bylo to strašně fajn, konečně jsem se po dlouhé době cítila šťastná. Alespoň tady...
Citro: Jdu usínat u videí. Kyselé sny všem. :)
Já: Půjdu taky, kyselé! ^^
Se všemi jsem se rozloučila a zalehla do postele. Nemohla jsem chvíli usnout, bylo mi teplo. Vstala jsem a šla otevřít okno. Hvězdy jasně svítily a já jsem na ně zůstala koukat.
„Kéž bych mohla být Citronova... Austinova sestra," usmála jsem se, „určitě by to bylo fajn."
Koutkem oka jsem zahlédla padající hvězdu. Nevěnovala jsem jí moc pozornosti, protože se tam jen tak mihla. Po chvíli, když už bylo v pokoji dobře, jsem okno zavřela a vrátila se do postele.
„Chybíte mi... Mami... Tati..."
Cítila jsem, jak mi po tváři teče slza.

Zdál se mi hodně zvláštní sen. Narodila jsem se a viděla maličkého Austina, jak se na mě směje. Pohla jsem ručičkou, která byla neskutečně maličká, a dotkla se jeho tváře. On se usmál a s ním i dva lidé, kteří se na mě dívali. Čas se zrychlil, jako bych znova prožívala život, ale v Austinově rodině.
Z jedné strany mě za ruku držel nějaký pán, nejspíše to byl v tom snu můj táta. Na druhé straně mě držel Austin a o něčem si semnou povídal. Smál se. Dorazili jsme do školky a pán nás opustil. Austin mě s úsměvem seznamoval jako svou malou sestřičku. Čas se zrychlil...
Chodila jsem na stejnou základku. Ve třídě jsem sice Austina neměla, ale ten se semnou pokaždé zdravil, když mě potkal na chodbě. Čas se opět zrychlil.

Probudila jsem se. To byl hodně zvláštní sen, usmála jsem se sama pro sebe. Něco tu ale nehrálo. Nebyla jsem v pokoji dětského domova. Kde to jsem??
Rozhlédla jsem se. Ten pokoj mi připadal dost známý. Na vedlejší posteli ležel...
„Cože?!" skoro jsem vykřikla a přikryla si pusu rukou. Austin se zavrtěl. Pak se pomalu zvedl, promnul si oči a zamračil se.
„Je sobota, to mě nemůžeš nechat spát?"
„Co tu dělám?" nechápala jsem a pořád se dívala na Austina. Pro jistotu jsem se štípla.
„Spíš? Teď už teda ne," převrátil oči a opřel se o ruce.
Zaměřila jsem se na sebe. Zjistila jsem, že na sobě mám jen delší triko asi po stehna a kalhotky.
„Vstáváme?" zajímal se Austin.
V tomhle před ním přece nemůžu vylézt zpod deky! Proběhlo mi hlavou.
„Halo, tady Země..." zasmál se.
„Jo, no... Ty vstaň," začervenala jsem se.
„A proč ty ne?" nechápal.
„No," nevěděla jsem, jestli mu to mám říct. „Protože se mi nechce," ušklíbla jsem se a zachumlala zpátky do deky. Čekala jsem, že se probudím.

Citron: Ňákej McCitron
https://www.youtube.com/user/McCitronLP

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^