Citro bráškou

XIII.- Stream

Nakonec jsem dole trochu uklidila, a když mě omrzelo poslouchání óčka, neměla jsem co dělat. Nezbývalo nic jiného, než se tam vrátit. Nechtěla jsem se ukazovat lidem z Austinova streamu, takže jsem doufala, že mě nechá napokoji, abych si alespoň vzala věci do sprchy. Vyšla jsem po schodech a otevřela dveře. Jen se na mě otočil a pokračoval v komentování a hraní nějaké hry. Usoudila jsem, že mě tedy nechá být a sedla si na svou postel. Zároveň s projížděním netu jsem poslouchala bráchu. Byla to docela sranda, zrovna vykládal něco o tom, že za smrt toho pacienta nemůže, že ten skalpel mu do žaludku skočil sám. 
"Tak si to restartujeme," zasmál se. 
"To je úplně reálné," ušklíbla jsem se, ačkoliv jsem Surgeon simulator znala.
Chvíli si Austin, tedy Citron, jak mi nakázal mu během streamu říkat kvůli neustálým dotazům 'Kdo je Austin?', komentoval dál, po chvíli na mě začal zamyšleně pokukovat. 
"Co chceš?" vyprskla jsem na něj, když už mě jeho pohledy otravovaly.
"Nic," ušklíbl se a pokračoval do webky. "Musíme nějak nenápadně vymyslet, jak ji přemluvit. Teď mě totiž určitě neslyší a tahle operace je stále tajná."
"Tajná a nenápadná asi jako sáňky v létě," neodpustila jsem si. 
"Lidi tě chtěj na streamu," ušklíbl se. 
"Lidi chtít můžou," oplatila jsem mu úšklebek. 
"Ale no tak," zasmál se. Nehodlala jsem jít. "Jak chceš, stejně by ti to nešlo."
Účel té věty mi byl sice jasný, ale i tak neztratil význam. Rozhoupala jsem se a donesla si jednu židli vedle něj. Zamávala jsem do kamery a Austin mě pustil k počítači. 
"Ale musíš to komentovat," zasmál se, když jsem byla potichu a soustředila se na pochopení ovládání. 
"Tak to komentuj ty," odsekla jsem, když už mi pacient podruhé vykrvácel. Austin mi sice vysvětlil, jak se to ovládá, ale říct, že bych to úplně zvládala, byla hrozná lež. "Vždyť to nejde," vztekala jsem se, zatímco Austin reagoval na chat. Po chvíli jsem to vzdala a pustila k počítači zpátky Austina. 
"Máš sourozence? Ne nemá," usmála jsem se do webky. 
"Nemám no, mám jen sourozenkyni," řekl úplně nezaujatě. Vyprskla jsem smíchy a bráchovi až po chvíli došlo, co řekl. "No co, stejně jako se rozdělují brácha a ségra, tak se taky můžou rozdělovat sourozenci a sourozenkyně."
"To je ta největší blbost, jakou jsi kdy řekl," řekla jsem přidušeně.
"To jsem celkem chytrej," konstatoval. 
"Ha, ha," vydala jsem ze sebe nejvíce ironicky, jak jsem jen dokázala. 

Stream končil v deset a musím říct, že být hostem v bráchově streamu je celkem unavující. Když už jsem nečetla otázky lidí, tak jsme se s Austinem hádali a přetahovali o tom, kdo má pravdu o nějaké blbosti. I tak jsem si to ale užila, lidé byli milí a Austin... No, je to prostě Austin. 
Vzala jsem si věci, že půjdu do sprchy. 
"Díky, žes byla na streamu," usmál se na mě upřímně. 
"Není zač, bylo to... Celkem fajn," úsměv jsem mu vrátila a zůstala stát ve dveřích. Ani jsem vlastně nevěděla, proč jsem nešla dál, ale to, když jsme se nepošťuchovali a byli k sobě milí... Bylo příjemné, ale zvláštní. 
"Na co čekáš?" zeptal se mě po chvíli ticha.
"Kdy mě zase začneš štvát," odpověděla jsem úplně upřímně. Zasmál se, ale nic se nechystal udělat, takže jsem šla do sprchy. 

Už jsem ležela v posteli a pokoušela se usnout, když začal Austin zívat. 
"Jsi unavený?" zeptala jsem se.
"Na pitomější otázku ses zeptat nemohla," představila jsem si, jak se přiblble usmál a jen ta představa mě rozčílila.
"Tak promiň no," odsekla jsem a překulila se na druhý bok. V tom jsem zívla taky.
"Jsi unavená?" zopakoval pisklavým hlasem a já ani nestihla zavřít pusu. Přerušil mě uprostřed zívání, protože jsem se musela usmát. Zívla jsem teda znovu a díky Austinovi, který ze sebe vydal podivný zvuk, jsem si zase nezívla pořádně. 
"Nepřerušuj mi moje zívání!" štěkla jsem do tmy a pokusila se znovu zívnout, tentokrát úspěšně. Následovalo pro změnu zívnutí Austina a to jsem zase přerušila já.
"Je to celkem sviňárna," zasmál se. Takhle jsme si zívání posílali mezi sebou, nemohla jsem usnout. 
"Proboha, je jedna," zakňourala jsem, protože jsem byla zvyklá usnout nejpozději do půlnoci. 
"Tak spi," řekl Austin bez přemýšlení.
"Ty jsi génius," zamumlala jsem. "Taky bych spala, kdyby to šlo."
Brácha neodpověděl, pouze se trošku pousmál. Viděla jsem to ve světle displaye jeho mobilu. 
"Nechceš mi zazpívat ukolébavku?" povzdychla jsem si asi o půlhodinu později. Vážně se nedalo usnout. A tak jsem usínala za Austinova zpívání Halí belí. 

Kupodivu jsem vážně usnula! Nevěděla jsem, čím to bylo, ale než stačil dozpívat celou písničku, už se mi zdálo o mimozemšťanech, které dokáže porazit jen Kofola. Ne, vážně netuším, proč se mi zdál takový sen, ale byla celkem sranda střílet Kofolu z vodní pistole a rozpouštět tím mimozemšťany. Všichni se až moc nápadně podobali Austinovi a řvali 'Nééé, ségra prosím!' Zvláštní. Každopádně jsem se tentokrát vzbudila a cítila se celkem ospale a... Osaměle. Austin už odjel do školy. Jako vždy měl postel rozházenou. Ale byla jsem vážně unavená, a tak jsem si budík nachystala o půlhodinu později a spala dál. Když jsem se probrala, nestihla jsem sice uklidit pokoj, ale jinak jsem byla celkem v pohodě. Do školy jsem přišla tak akorát a jak jsem s potěšením zjistila, Adam nebyl ve škole. Prostě krásný den. Ještě krásnější by byl, kdyby už konečně nastal pátek, ale to si musím ještě den počkat. I tak jsem ale měla dobrou náladu. 

"Klééér!" zařvala Natt na celou chodbu a všichni se otočili. Chystala jsem se totiž, jako už po několikáté tento týden, jít domů sama. "Čekej!" dodala, když ke mně přiběhla. "Zajdu si na oběd. Proč musíme vždy končit později?" 
"Dobře, čekám," usmála jsem se a posadila na lavičku. "Ale pohni si."
"Jistě!" zasalutovala mi a běžela pryč, div jí nepodjela noha a ona neskončila v náručí sedmákovi. "Promiň," slyšela jsem ji a pak pokračovala dál na obědy. Čekat na někoho je pěkně zdlouhavá chvíle. Kolem mě procházela snad celá škola a já jen seděla a koukala do země. Počítala jsem, kolik kachliček je celkem od stěny ke stěně. Skončila jsem přesně na stovce, když přišla Natt. 
"Můžeme," zakřenila se a obula si boty. Pak jsme vyšly vstříc osudu. Nebo spíše vstříc Viktorovi, který na nás čekal. 

Musím říct, že psát tuhle kapitolu bylo peklo. Kvůli té části se zíváním. Pokaždé, když jsem napsala, že si někdo zívl, zívla jsem taky. A co vy? :D 

****************************************************
Jako vždy, ať už pochvaly nebo kritiku hoďte do komentářů a budu ráda za hlasování ^-^