Citro bráškou

VI.- Kavárna

Austin si nejspíše nevzpomněl, a tak jsem na hovor od něj čekala zbytečně celé dopoledne. Byla to docela nuda. Sledovala jsem nějaké ty reklamy, do kterých občas pustili i nějaký ten seriál, u kterého jsem vlastně ani netušila, o čem je. Myslela jsem si, že se budu nudit i odpoledne, to mi ale naštěstí napsala Natt. 
Natt: Ahoj! :) Co kutíš?
Já: Brý den ^-^ Šíleně se nudím, proč? :D
Natt: Nechceš jít ven? :)
Bylo to pro mě jako vysvobození. Konečně se nebudu nudit! usmála jsem se na display mobilu a odepsala.
Já: Jo jasně, proč ne? :P
Domluvily jsme se, že se sejdeme u pošty. Vzala jsem si s sebou peníze, ani jsem nevěděla proč. Předpokládala jsem, že nikam nepojedeme. Pak jsem si do kapsy hodila ještě klíče a vyšla jsem ven. Bylo krásně, dokonce ani nebylo poznat, že je teprve pár dní po začátku jara. Vzduch byl čerstvý, protože před pár dny pršelo. Teď krásně svítilo sluníčko. Jediné, co mi ten hezký dojem kazilo, bylo, že byl vzduch nasmrádlý pachem žížal. To nemohl odejít spolu s deštěm?! Zahnala jsem negativní myšlenky a vydala se směrem k poště, kde jsme se s Natt měly sejít. 
"Ahoj!" křikla na mě už z dálky. Byla jsem zahleděná na chodník, takže jsem sebou trhla. Když jsem se vzpamatovala, byla jsem už u ní. 
"Jé, ahoj, promiň, nevnímala jsem," usmála jsem se a rukou poškrábala na hlavě. 
"V pohodě," odvětila. "Jdeme se projít?"
Chvíli jsme se teda procházely a povídaly si. Pak se mě Natt zeptala, jestli někam nechci zajít.
"Třeba do kavárny nebo tak," usmála se. 
"Emm, já kafe nepiju," odmítla jsem okamžitě. Popravdě se mi do města moc nechtělo, nemám ráda být mezi hodně lidmi. 
"Dáš si třeba kapučíno," zasmála se. "Bude to sranda, věř mi."
"No tak jo," povzdychla jsem si s úsměvem a Natt se zaradovala.

Vešly jsme do kavárny, objednaly si a čekaly u stolu, než nám to donesou. 
"Já s sebou nemám peníze!" plácla se Natt do čela, když se prohrabávala taškou. 
"No, já u sebe něco mám, takže v pohodě," usmála jsem se. 
"Ale... Nebudeš za mě utrácet," odmítla ze slušnosti. 
"To je v pohodě, někdy mě na něco pozveš ty," usmála jsem se. "Nebo taky ne, jak budeš chtít," dodala jsem okamžitě. Chodíme spolu do jedné školy, už jsem někdy zaslechla nějaké pomluvy... Že jsou chudí. Nevadilo mi to, to vůbec ne. Jen jsem se tématům okolo peněz vyhýbala.
"Minimálně ti to vrátím," mrkla.

Natt si dala kafe s dvojitou dávkou kofeinu. Nechápala jsem to. Sice byla o pár měsíců starší, ale i tak... Pít kávu v patnácti mi přijde přinejmenším zvláštní, natož ještě s dvojitou dávkou kofeinu. Já si objednala horkou čokoládu. Čekaly jsme docela dlouho, než přišla servírka. Dala nám na účet podniku zákusky jako omluvu za čekání. Bylo to milé a... Sladké. Doslova. 
"Tak co, jak jde život?" nahodila Natt téma. 
"Jo, fajnově, jen se o prázdninách trochu nudím," zasmála jsem se.
"To víš, tvůj brácha má YouTube money," řekla a my se obě zasmály. 
"Strašně velké," dodala jsem ironicky. 
"No jo, to já musím celé prázdniny strávit na brigádách," povzdychla si. "Dnešek je výjimka, takže jsem někam chtěla vypadnout."
"Jo, to je mi jasné," pozvedla jsem koutek úst. Pak už jsme se zabraly do rozhovoru o všemožných věcech, normálních i nenormálních. 

Zrovna jsme vybouchly do záchvatu smíchu, když jsem si uvědomila, že už je dost pozdě. Na hodinách bylo půl deváté. 
"Natt?!" zděsila jsem se. 
"Aňo?" zašišlala, protože si zrovna usrkla kafe.
"Už je půl deváté," začala jsem se zvedat, když jsem si uvědomila, že se měl dneska vrátit Austin. "Nedala jsem bráchovi vědět, kde jsem. A nemám u sebe mobil..." 
"Ale no tak," řekla zklamaně.
"Ne, fakt už musím," usmála jsem se. "Jedeš taky?"
Přikývla a začala se oblékat, já mezitím šla zaplatit. Dopily jsme poslední zbytek pití, který nám překvapivě zůstal i přes to, že jsme tam strávily celé odpoledne, a vyrazily jsme. V autobuse se Natt pozdravila s nějakým klukem, já neměla ani páru, kdo to je. Jen jsem vedle ní mlčky seděla a přemýšlela. Bylo mi trapně. Když jsme konečně vystoupily, přidal se k nám i ten kluk. Jelikož jsme ale šli každý jiným směrem, rozloučila jsem se s nimi a rychle pádila domů. 

Jak jsem předpokládala, Austin byl doma, nejspíše už nějakou chvíli. Co jsem ale nepředpokládala, bylo, že se o mně bude bát. 
"Kdes byla?" vychrlil na mě hned ve dveřích. 
"Venku," nedokázala jsem zabránit úšklebku. Chtěla jsem nepříjemnou situaci změnit na vtipnou. Nepodařilo se.
"A to tě jako nenapadlo, dát mi vědět?!"
"Tak promiň, ochranko," řekla jsem a rozepnula si bundu.
"Nejsi vtipná," odsekl a naštvaně odešel do pokoje. Pak na mě ještě seshora křikl: "Bál jsem se o tebe!" 
Musela jsem se pousmát, na druhou stranu mi ale bylo hrozně. Mohla jsem mu nechat vzkaz, nebo mu napsat SMS. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se mu omluvit? Ale co když na mě bude ještě více hnusný? Bude naštvaný dlouho? Má mě ještě rád? Ani jsem nevěděla, proč mě napadaly takové černé myšlenky. Bylo mi, jako by na mě někdo vylil kýbl se studenou vodou a ledem, možná proto, že jsme se skoro nikdy doopravdy nehádali. Nechtěla jsem chodit nahoru, nevěděla jsem, jak by Austin zareagoval. Ze všeho přemýšlení mě bolela hlava. Lehla jsem si na gauč a řekla si, že tam na chvíli zůstanu a pak si zajdu pro věci a půjdu se osprchovat. Než jsem se ale stačila zvednout, usnula jsem. Už jsem jen cítila, jak mě někdo přikrývá peřinou a pod hlavu mi strká něco měkkého, pak jsem nadobro skončila v říši snů.
Tak přece jen mě má rád, byla poslední myšlenka, kterou stačil můj mozek vyprodukovat.

***********************************************************

Děkuji za jakýkoliv ohlas k příběhům, jste boží! ^-^