Citro bráškou

XXV.- Adopce

K: Austine? :(
A: Nemůžeš?
Jak to uhodl? V tu chvíli jsem měla hrozné nutkání ho spamovat slovy "promiň mi to" a "omlouvám se". Nevěděla jsem, jak zareaguje, no věděla jsem, že nadšený nebude.
K: Opravdu se omlouvám, ale vlezlo mi do toho něco důležitějšího.
Co mohlo být důležitější, než ho vidět? Nebo než s ním mluvit? Celé mi to přišlo nefér. Setkání s Austinem jsem si vysnila, a to doslova. V tu chvíli pro mě bylo setkání s ním důležitější, než nějaká adopce.
A: V pořádku.
Dva slova a tečka. Žádný smajlík, který by značil, že mi opravdu odpustil. Mé myšlenkové pochody se opravdu točily jen kolem toho jednoho blbého smajlíka.
K: Ještě jednou se omlouvám. :(
Z části jsem utišila touhu po nekonečném spamování alespoň tím, že jsem to napsala jednou. Zobrazeno. Je naštvaný? Rozhodně. Bude mě mít rád? Nejspíše ne. Můžu za to? Ne. Cítím se provinile? Ano.
Ačkoliv jsem za to nemohla, dávala jsem si vinu. Vyčítala jsem to sobě, ale i pěstounce a těm, kteří mě měli adoptovat. Už teď jsem je neměla ráda.

Zbytek času, který zbýval do setkání s mými adoptivními rodiči, jsem byla smutná, nabručená a nesvá. Zaprvé jsem byla naštvaná za schůzku s Austinem. To mi to s tou adopcí nemohli alespoň říct dříve, abych si nedělala plané naděje? Bylo tak těžké to rovnou zamítnout? To by mě popudilo méně, než tohle. A Austin by na mě nebyl naštvaný. Vždyť to celé muselo být naplánované dopředu! Zadruhé jsem vůbec netušila, jak to s takovou adopcí probíhá. Co když se mi nebudou líbit? Mohu adopci odmítnout, když mi úplně nesednou? Co když to budou hrubí lidé? Musím přiznat, že jsem a  cítila daleko, daleko hůř, než když jsem měla strávit půl dne s Austinem. Přeci jen, tohle ovlivní cely můj zbývající život. Nemohla jsem chvíli sedět, neustále jsem pochodovala po pokoji a zarytě mlčela. Pěstounka seděla na posteli a snažila se mě uklidnit. Nedařilo se jí to.

Po nějaké době mě pěstounka odvedla do společenské místnosti. Nikdo tu nebyl, celý dětský domov byl prázdný. Nejspíše byli všichni na nějakém výletě, který se konal, kdykoliv bylo hezky. A taky kdykoliv měl být někdo adoptovaný. O to více jsem se bála, když jsem tušila, že tu jsem sama. Jen já, pěstounka a mí adoptivní rodiče. Ticho, které by mi normálně připadalo jako rajská hudba, najednou znělo jako skřípání nehtů po tabuli. Nedalo se to vydržet, doufala jsem, že se už něco začne dít. Nicnedělání mě drtilo. Nemohla jsem se na nic soustředit, ani na ten provinilý pocit, který mi svíral žaludek. Po pár minutách jsem na chodbě uslyšela hlasy a pomalé rozvážné kroky. To jsou oni. Srdce se mi rozbušilo do rytmu rockových písniček a já skoro nemohla dýchat. Měla jsem pocit, že se každou chvíli udusím. Hlasy se ozývaly hned za dveřmi. Nebyla jsem v nějakém hororu, přesto jsem měla pocit, že se bojím ještě daleko více. A je to tady. Teď umřu. Než se ty dveře otevřou, je po mně. 

Nebylo. Dveře se otevřely nehledě na to, jak moc nervózní jsem byla a jak moc jsem doufala, že se neotevřou. Uvědomila jsem si, že už dýchám. Sice jako po nějakém maratonu, ale dýchám. Ve dveřích se objevila pěstounka.
"Moc se omlouváme, že to trvalo, ale oni zabloudili," řekla s pobaveným úsměvem a dveře otevřela dokořán. Dech se mi zatajil. To jsem snad mrtvá?
"Říkal jsem, že potřebujeme průvodce!" ušklíbl se na mě ze dveří můj budoucí bráška. Vypadal klidně, zato já jsem měla pocit, že každou chvíli prorazím strop. "Ahoj Klér."
"Co tu děláš?" bylo jediné, co jsem ze sebe v tu chvíli dokázala vypotit. Nejspíše je to pobavilo. 

Ještě nějakou dobu jsem na ně zírala, jako by mi každou chvíli měli oznámit, že támhle v rohu je skrytá kamera a celé to byl jen výstřelek. Že to byl prank. Nestalo se. Z jedné strany si ke mně přisedla pěstounka, z druhé Austin a když se mě dotkl, trochu jsem sebou trhla. Naproti nás si sedli Austinovi rodiče. Začali jsme se seznamovat. Říkali mi něco o sobě, jenže všechno, co mi řekli, už jsem dávno věděla. A Austin věděl, že jsem to věděla. Proto do mě nenápadně zarýval prst a snažil se mě jakkoliv rozptýlit. Dupání mu na nohu nepomáhalo. Po nějaké době jsem cítila, že se mi dělají modřiny. Měla jsem pak pro změnu něco říct já jim. Austina to nezajímalo a ani neustálá pozornost jeho rodičů obrácená ke mně ho neznepokojovala. Měla jsem chuť mu jednu vlepit, ale ovládala jsem se. Když jsem skončila se svým vyprávěním, pěstounka a rodiče někam odešli a já zůstala s Austinem sama. Chvíli jsme mlčeli.
"To jsi mi to nemohl napsat?" ohradila jsem se na něj, ale nebyla jsem úplně naštvaná. Jediné, za co jsem ho v tu chvíli proklínala, byly ty modřiny. Spíše jsem tou poznámkou chtěla navodit konverzaci, protože to, jak jsme se 'nenápadně' okukovali už mě přestalo bavit. 
"To by ale nebylo překvapení," pokrčil nevinně rameny. 
"Nemám ráda překvapení," odsekla jsem.
"Ani toto?" 
Mlčela jsem a Austin mě znovu štípl do boku. Šťastná z toho, že už se nemusím úplně ovládat, jsem mu to oplatila, a taky jsem mu vrátila všechny ty štípance předtím. Když jsme se oba uklidnili, Austin vzal ze sedačky polštář a prohlížel si ho. Dělal, jako by ho vzorování na polštáři neskutečně zajímalo. Já ale věděla, co měl za lubem, proto jsem taky byla rychlejší. Vytrhla jsem mu polštář z ruky a přetáhla ho s ním po hlavě. Okamžitě popadl druhý a celé se to zvrhlo v krutou polštářovou bitvu. Jeden nevinný polštářek zahynul.
"Zajímalo by mě, jestli takhle nějak vznikli Bulánci," zamyslel se Austin, když v ruce držel jen prázdný povlak. Do dveří vešla pěstounka v závěsu s rodiči a Austin už polštář, nebo spíše jeho části, nestihl schovat. Rodiče Austina obdařili nepříjemným pohledem. Pěstounka se nejprve podívala na povlak, jeho bývalý obsah na zemi, následně na Austina a nakonec na mě. 
"Na mě nekoukej, já za to nemůžu," zvedla jsem ruce nad hlavu.
"Já nechtěl," omlouval se Austin. Pěstounka se rozbrečela smíchy. 

Zařizování adopce je pěkně náročná věc. Musela jsem čekat celý měsíc a dva dny, než jsem se konečně stala Austinovou plnohodnotnou sestrou. Naposledy jsem se rozloučila s pěstounkou, neobešlo se to bez pár uroněných slz. Pak už jsem vyrazila na cestu domů. Hned, co se otevřely vchodové dveře, proběhla jsem nahoru po schodech do našeho společného pokoje. S potěšením jsem zjistila, že to tu všechno bylo stejné, jako v tom snu. 
"Dokonce jsem kvůli tobě uklízel," odkašlal si Austin, když stál hned za mnou, nejspíše proto, aby mě nevylekal.
"Na ty jsi zapomněl," prohodila jsem vyčítavým tónem a ukázala na kalhoty, přehozené přes jednu ze dvou židlí. Opět jsem se dočkala štípnutí. 

Na nový dům s novou školou jsem si zvykla rychle. Tak rychle, jako jsem si zvykla na Austinovo noční natáčení. Nejspíše proto, že jsem to všechno ani nepokládala jako nové. Ani jsem se nedivila, když za mnou přišla až moc známá tvář a představila se mi jako Natt. Bylo to až neskutečné, jak se celý ten sen proměnil na skutečnost. 

"Klér, jdi prosím otevřít!" zakřičela na mě mamka od sporáku. Seběhla jsem schody a otevřela dveře. V dešti stála rudovlasá holka, od hlavy až k patě promočená, a nechápavě na mě koukala. 
"Ahoj," usmála jsem se na ni a uhnula jsem, aby mohla vejít. Na chvíli zaváhala a pak vešla. Já ji znala, ona mě nejspíše ne. Nic neřekla, jen tam tak strnule stála. "Zavolám Austina, momentálně stříhá... Nejspíše," mrkla jsem na ni a s myšlenkou, jestli to nebylo až moc dětinské nebo trapné, jsem se vydala nahoru po schodech. O pár chvil později jsem je scházela s Austinem v patách.
"Kdo to je?" slyšela jsem šepot.
"To je Klér," řekl Austin nahlas a Wiki se začervenala.
"Nezmínil ses o ní," řekla zaraženě.
"To není pravda, zmínil," opravil ji.
"Kdy? To bych si pamatovala!" zaprotestovala. 
"Pamatovala, kdyby jsi mě poslouchala a místo toho se nevěnovala knížkám," políbil ji na čelo a já se v tu chvíli skoro rozplynula, jaké to bylo roztomilé. 
"Těší mě, jsem Austinova nevlastní sestra," podala jsem jí ruku s mírným úsměvem a z ní opadaly všechny obavy. Nebo mi to tak alespoň přišlo.
"Říkej mi Wiki," zasmála se a mou ruku lehce stiskla. Všichni jsme sebou trhli, když nás mamka okřikla, že máme Wiki půjčit nějaké oblečení. 

Naprosto jsem si užívala všeho, co se kolem mě dělo, ačkoliv se náš sourozenecký status neobešel bez nedorozumění a hádek. A i když se nikdy nevysvětlilo, jak je možné, že se mi zdály věci, o kterých jsem neměla ani páru, a že se nám s Austinem zdál v podstatě stejný sen... Nechtěla jsem to vědět. Jedno bylo jasné - jen té záhadě můžu být vděčná za svůj nynější život. A kdyby vás to zajímalo, Austinovi jsem dala přečíst svou verzi našeho snu. Byly shodné, až na pár věcí. Tady jsou ty, které jsem si zapamatovala:
-Nikdy nevrčí naštváním, jen svůdně
-Není závislý na kafi
-Neřekl by jen "Vy jste na mě zlí." ale něco ošklivějšího, aby si udržel převahu
-Nerudne
-Kdyby sledoval video pro dospělé, zamkl by se
-Nebral by si domů návštěvu, pokud by to nebylo důležité
-Mou by případně probodl pohledem
A nakonec: V bordelaření má systém. Oblečení skládá přes židle a křesla.

♥ KONEC ♥

*************************************

Teď se očekává plno poděkování a slz radosti, smutku z konce a další takové věci. 

Psaní Citro bráškou jsem si neskutečně užila, takže jsem taky ráda, že se líbí :3 Začnu popořadě.

Opravdu moc děkuji AUSTINOVI, za všechnu spolupráci ohledně příběhu. ^-^

A za to škádlení možná taky...

Taky hrozně moc děkuji Vám všem, kteří jste si to celé vůbec přečetli... Bez Vás bych tu nebyla já ^-^

Děkuji své sestře (promiň Austine, teď myslím tu druhou), která mě dost často dokopala k vydání další kapitoly. Ostatně i tato byla vydána dříve jen díky ní ^-^

Na mém profilu najdete další příběhy, takže pokud by Vás to zajímalo, budu moc a moc ráda, když si je přečtete ^-^ (Jádro, Město YouTuberů, Za školní branou)

Chystá se taky další příběh, s tématikou YouTube, tak snad Vás zaujme. 

Ještě jednou moc DÍKY, Vám všem! Ano, i Tobě :) ♥