Citro bráškou

XI.- Cesta domů

"Zajisté," zasalutovala se smíchem. Začalo zvonit, takže jsem se s Natt rychle rozloučila a zapadla do třídy. 
Odpykala jsem si ty pitomé poslední dvě hodiny a konečně se těšila, že půjdu domů. Jak jsem se ale zděsila, když jsem přišla do jídelny. Natt nikde, jídelna plná a jediné místo, které bylo volné, bylo vedle Adama. 
"Můžu?" řekla jsem. Nebrala jsem to ani jako otázku, sedla jsem si a rychle jedla. Mlčeli jsme. Konečně jsem dojedla a šla odnést tácek, ale Adam šel hned za mnou. Rychle jsem si vzala věci ze skříňky a oblékla se. Když už jsem vycházela ze školy, myslela jsem si, že budu mít klid. Strčila jsem si do ucha sluchátko a celkem rychlou chůzí jsem se vydala domů. 
"Zdrháš?" ozvalo se za mnou po chvíli cesty. Neotočila jsem se. "Mluvím s tebou," pokračovali jsme potichu v cestě. Já šla první, Adam hned za mnou. Znervózňoval mě jeho pohled na mých zádech. "Proč mě vlastně tolik nenávidíš?" zaskočil mě otázkou, na kterou by mohl on sám znát odpověď. 
"Chováš se arogantně," přemluvila jsem se alespoň k jednoduché odpovědi aby si nemyslel, že ho nenávidím jen tak. Ale i přes to jsem si já sama nebyla úplně jistá, kvůli čeho ho více nenávidím. Jestli kvůli jeho aroganci nebo kvůli tomu, že uhodil Natt. Každopádně tahle vynucená odpověď bylo to jediné, co jsem za celou  tu cestu domů řekla. 

Konečně jsem byla u našeho domu, ale Adam mě pořád pronásledoval. Chtěla jsem odemknout dveře a rychle je zabouchnout, už jsem se viděla doma - tam, kde na mě nemůže - když mě chytl za ruku. 
"Arogantní?" zeptal se a trochu mě natlačil na zeď. Koukal se mi do očí, jenže v tu chvíli mi to připadalo děsivé. 
"Pusť mě," odsekla jsem a snažila se mu vytrhnout. 
"Tak mi to vysvětli." 
"Co je těžké pochopit na tom, že se chováš arogantně?" 
Docela to vypadalo, že se nechystá mě pustit. Musel cítit, že se bojím, ačkoliv jsem se snažila to nedat najevo. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neublížil by mi, nebo jo?
"Pusť mě," odsekla jsem v naději, že mě tentokrát poslechne. 
"Pusť ji!" ozvalo se za Adamovými zády. Byl to úplně cizí kluk, starší než já, myslela jsem si, že ho neznám. A přece mi někoho připomínal. Když se Adam otočil po hlase, vytrhla jsem se mu a odemkla dveře. Pak jsem je rychle zabouchla a chtěla vyběhnout nahoru, jenže jsem potřebovala vědět, co se venku stalo. Docela dlouhou chvíli jsem se neodvážila nic udělat, pak jsem otevřela dveře. Byla jsem nachystaná je, kdyby se něco stalo, znovu zavřít, ale nikdo tam nebyl. Co se tu stalo? Kam zmizeli? 

"Co tu děláš?" zeptal se Austin. Stál přede mnou jen v trenkách a tričku, zatímco venku byla celkem zima. Pořád jsem se nervózně dívala kolem.
"Jen se koukám," odvětila jsem a chtěla změnit téma. "Nastydneš." 
"Na co se koukáš?" nenechal se odbýt. V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli mu mám říct, co se stalo. Bylo by to k něčemu? 
"Na zápas mravenců," protočila jsem se smíchem očima. Nevěděla jsem, jestli dělám dobře, že mu to neříkám, ale co. Pořád jsem si ještě myslela, že by mi Adam nebyl schopný něco udělat. I přes to, co udělal Natt. Nebrala jsem ho jako typ agresivního kluka.
"Hustý," rozesmál se. "Tak až to skonči, zazvoň," řekl a zavřel mi vchodové dveře. Uvědomila jsem si, že klíče mám v aktovce. Tu jsem si ale mohla tak maximálně prohlédnout, protože byla za dveřmi.
"Hej Austine!" křikla jsem a klepala na dveře. Nevrátil se. Bušila jsem snad ještě další minutu, než se Austin uráčil mi otevřít. 
"Řekl jsem zazvoň, ne zaklepej," řekl naprosto nezaujatě, otočil se na patě a odkráčel do pokoje. Rozesmálo mě to, což byl nejspíše záměr. 

V kuchyni jsem se napila obyčejné vody, umyla jsem po svém 'šíleně nemohoucím bráškovi' nádobí z oběda a šla se nahoru převléknout.
"Cos dneska celý den dělal?" nadhodila jsem alespoň nějaké téma do jinak úplně tiché místnosti. Nebylo zvykem, že by u nás bylo ticho, když jsme oba byli doma. 
"Ležel..." zalhal, ale sám věděl, že mu nevěřím.
"Tak se zeptám jinak, kolik videí jsi natočil?" zasmála jsem se. Na prstech mi neochotně ukázal dvojku. 

Já si psala s Natt a domluvily jsme se, že půjdeme ven. Souhlasila jsem, ne že ne. Ale chtěla mi představit 'svého kluka'. Nikdy se mi nezmínila, že by měla kluka. Koukala jsem na display mobilu a vzhledem k tomu, že jsme se s Austinem popichovali a já najednou ztichla a přestala reagovat, pochopil, že se něco děje.
"Co na ten mobil tak civíš?" rýpnul si. "Vyhrála jsi milión?" 
"Dva," ušklíbla jsem se. 
"Super, podělíš se?" 
Koukala jsem se na zprávu od Natt.
Natt: Chci ti dneska představit mého kluka :)
Já: Ty máš kluka? :o Že bys mi třeba něco řekla? 
Natt: Už jsi ho i viděla. ;) Dvakrát
Uvažovala jsem, kdy jsem ho viděla, ale nic mě nenapadlo.
"Halo, mluvím s tebou," zasmál se brácha. 
"Promiň, něco řeším," řekla jsem mu, protože jsem věděla, že bych ho stejně nevnímala. 

Osobně jsem čím dál, tím méně spokojená se svým psaním :/

****************************************************

Líbil se vám díl? → Hlasujte :)
Nelíbil se vám? Něco byste změnili? → Komentáře jsou k dispozici :)