Citro bráškou

XXI.- Klíče

"Klér!" zavolal za mnou někdo a tím mě v podstatě vysvobodil z ticha. Byl to Austin, nejspíše šel zrovna ze školy, soudě podle batohu na jeho zádech.
"Austine!" zavolala jsem zpátky s úšklebkem a pokračovala v chůzi vedle Adama.
"Asi po tobě něco chce," konstatoval Adam.
"Neříkej," řekla jsem ironicky a s úšklebkem. "Měla bych zastavit?"
"Asi," zpomalil a otočil se na Austina, který k nám dobíhal.
"Nemám klíče," řekl udýchaně. Ledabyle jsem sáhla do kapsy a chtěla mu je podat. Nic v ní nebylo. Sáhla jsem do druhé kapsy, i tentokrát pravou rukou, protože jsem levou měla stále obvázanou, ani tam jsem ale nesklidila úspěch.
"Já taky ne," vykulila jsem oči a pro jistotu ještě obě kapsy převrátila.
"Řekni, že si ze mě jen děláš srandu?" doufal.
"Vypadám snad, že si dělám srandu?" odpověděla jsem mu otázkou.
"Klíče sis ale brala," připomněl mi Adam. I já si jasně vzpomínala, že mě ještě před nějakou dobou tlačily v kapse.
"Ještě lepší," Austin rozhodil rukama.
"Tak se vrátíme a budeme hledat klíče..." povzdychla jsem si.
Museli jsme vypadat vtipně. Trojice lidí, co nekouká, kam jde, ale neustále se rozhlíží po zemi kolem sebe. Byla jsem vystrašená, nebyly by to totiž první klíče, které jsem ztratila. Kvůli mně už rodiče vyměnili dva zámky.
"Co že jste šli spolu ven? Neříkala jsi, že-" začal Austin.
"Změnila jsem názor," přerušila jsem ho, než stačil zopakovat to, co jsem o Adamovi říkala. Přeci jen ho slyšel. Přikývl a dál to nekomentoval. Čím více jsme se blížili k domu, tím více jsem měla strach, že ty klíče někdo našel a vykradl nás. Když jsme došli domů a dveře byly otevřené, málem jsem omdlela.
"No do prdele," zaklela jsem a přikryla si pusu rukou.
"Jestli jsou dveře otevřené," nadechl se Adam.
"Zloději tam pořád jsou," Austinovi se rozšířily zorničky.
"Kdo tam půjde?" po těle se mi rozlezla husí kůže a strachy jsem skoro nedýchala. Oba mlčeli.
"Je to váš dům..." Adam dal ruce nad hlavu. Oba se na sebe mlčky koukali a pomalu sbírali odvahu.
"Když tam někdo bude, co budu dělat?" zamyslel se Austin. "Nezavoláme radši policii?"
"A co když tam nikdo nebude? Srabi," odfrkla jsem si a vešla dovnitř. Nebylo to proto, že bych se před nimi chtěla blýsknout nebo proto, že jsem nabrala extra odvahu. Byla jsem strašpytel. To, že jsem tam dobrovolně šla první mělo jediný důvod - ucítila jsem tu pitomou vůni, kterou jsem cítila tenkrát, když jsem objala Viktora. Austin i Adam mě přikrčení následovali, já šla vzpřímeně.
"Ahoj Natt, ahoj Viku," nezabránila jsem mírnému úšklebku, když jsem viděla, jak sebou Adam trhl.
"Ahoj, hele, nezlob se, našli jsme ty klíče na cestě, tak jsme mysleli, že jsi je ztratila, když jsi šla domů," vysvětlovala Natt. "No ale nebyla jsi tu."
"V pohodě, moc díky," usmála jsem se a převzala si svazek obsahující přesně tři klíče a dva přívěsky.
"Tak my jdeme," odtušil Viktor, když si vyměnil pohledy s Adamem. Oba vypadali celkem nejistě. Když se Adam ujistil, že už jsou pryč, rozloučil se taky a odešel. Austin se na mě podíval s pozvednutým obočím, já pokrčila rameny a oba jsme si oddechli.
"Tak zaprvé," Austin počítal na prstech, "já ti říkal, že je Adam v pohodě. Zadruhé," rozepnul kapsu batohu a vytáhl černou klíčenku, kterou mi následně připnul na kroužek klíčů v mé ruce, "tohle budeš nosit. A nehodlám-"
"O tom s tebou diskutovat. Je mi to jasné," šťouchla jsem ho do žeber. "Po tomhle už si na klíče stejně budu dávat pozor."
"To jsi říkala i minule," připomněl mi a schytal další šťouchanec do hrudníku.

"Dneska jsem měl den blbec," začal Austin, když o půlnoci odložil mobil a viděl mě, jak upírám svůj zrak na hodiny.
"To mi povídej," pokývala jsem hlavou a pozornost věnovala jemu.
"Do školy jsem zaspal, takže jsem jel až dalším vlakem. No a ten měl navíc zpoždění."
"To je všechno?" pozvedla jsem obočí.
"Na obědě mě spolužák omylem poprskal pitím a zapomněl jsem si klíče," dodal.
"To je všechno?" zopakovala jsem i se stejnou mimikou v obličeji. Austin přikývl. Ujala jsem se vyprávění já a řekla mu všechno, co se ten den odehrálo mně. Když jsem se dostala k části s učitelkou a mou úžasnou omluvou, Austin uznal, že jsem na tom vážně byla daleko hůř. Při skřípnutí mého prstu oknem jsem na důkaz zvedla levou ruku a ani jsem si to neuvědomila a došla až k části s Adamem. Musela jsem mu tedy říct i, jak to bylo předtím. Včetně mého panického strachu a Viktora.
"Páni," uchechtl se. "A to za nic nemohl."
"Já ale taky ne! Nevím, co ho to popadlo," omlouvala jsem sama sebe a zčásti i Viktora. Austin nic neřekl, jen se pousmál. "Co je?" zeptala jsem se, ale odpovědi jsem se nedočkala. Austin už mě nevnímal. Dala jsem si peřinu mezi nohy, zabořila se do polštáře a zpětně si přemítala celý ten den.
Den blbec. A to ani nemusí být pátek 13.

Jste zvědaví, jak to nakonec skončí? Já taky... ^-^

*********************************************************************

Budu moc ráda, když mi dáte vědět, co si zatím o příběhu myslíte. Klidně se zpětně ohlédněte na to, co byste třeba udělali jinak, co se mi nepovedlo... :)