Citro bráškou

XIV.- Flek

Jakmile jsme vyšly před školu a já jsem uviděla Viktora, nedokázala jsem potlačit mírné povzdychnutí a protočení očima. Natt si toho, k mé smůle, všimla.
"Co se děje?" zeptala se.
"Nic," snažila jsem se zapírat, ale ona na mě poznala jakoukoliv maličkost. Jediný pohled stačil k tomu, abych jí řekla pravdu. "Když jsme všichni tři venku, nedokážeme najít společné téma. To se děje."
Jen pokývla hlavou a normálně pokračovala k Viktorovi. Neochotně jsem ji následovala. Jakmile jsme ale došly k němu, zjistily jsme, že tam není sám. Vedle něj stáli ještě dva kluci, které jsem neznala. Podle Natčiného pohledu jsem usoudila, že ona taky ne.
"Ahoj Viktore," pozdravila jsem ho hned po Natt.
"Čau Klér. Holky, tohle jsou Jirka a Filip," představil nám je a oni nás pozdravili. "Nebude vám vadit, když nás doprovodí?"
"Ne," řekly jsme s Natt jednohlasně a vydaly se domů. 

Cesta byla celkem nudná, protože se kluci bavili spíše mezi sebou. Když jsem dorazila domů, pustila jsem si do sluchátek hudbu a za neustálého tancování uklízela to, co jsem ráno zameškala. Ještě jsem ani nebyla hotová, když mi zavolala Natt.
"Tady uklízecí služba, co si přejete?" zahuhlala jsem do mobilu úplně cizím hlasem. Natt mě ale znala až moc dobře na to, aby poznala, že jsem to já. Navíc mé číslo se asi jen tak ze dne na den nezmění.
"Dobrý den, nemohli byste dneska přijít uklidit k poště? To víte, psí bobky už začaly zapáchat a kletba 'sto let spánku' nepostihla jen princeznu, ale celé království."
"Psí bobky neuklízíme, je nám líto, ale mohli bychom vám precizně zastřihnout trávník," odvětila jsem.
"Chcete snad říct, že tam nemáme dostatečně zastřižený trávník?!" úplně jsem před očima viděla, jak Natt výhružně pozvedla obočí. To totiž dělávala vždy.
"Ale ano ano, máte," už jsem nedokázala zastavit smích. "Cos teda chtěla?"
"Půjdeš ven?"
"Samy?"
"..."
"S Viktorem," povzdychla jsem si. Moc se mi nechtělo, když jsem si vzpomněla na minule. 
"Půjde i Jirka," nahodila. "Víš co, on je nezadaný, ty jsi nezadaná..."
"Natt!" musela jsem se zasmát.
"No co?" ačkoliv jsem ji neviděla, věděla jsem, že se v ten moment ušklíbla.
"To, že jsi zadaná ty, nemusí znamenat, že musím být zadaná i já," poučila jsem ji.
"To je jedno, půjdeš teda?" 
Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem souhlasila. Přeci jen je lepší jít s někým ven, než zůstat doma a nic nedělat. 
"Fajn, v kolik a kde?" 
"Za půl hodiny u zastávky?" z jejího tónu hlasu se dala vyčíst radost. Musela jsem protočit očima. 
"Fajn, alespoň stihnu uklidit."
Ještě než jsem odešla, přišel Austin. Jen jsem mu řekla, že jdu ven, a on přikývl. Vypadal celkem vyřízeně.
"Nepotřebuješ něco?" zeptala jsem se, když jsem viděla, jak zmoženě sebou plácl na gauč.
"Vynes mě nahoru," povzdychl si. Musela jsem se zasmát, bylo mi ho líto.
"Hlavně tady neusni, víš, jak to dopadlo minule," Austinovi moc do smíchu nebylo, fakt vypadal být celkem mimo. Radši jsem si tedy odpustila jakoukoliv poznámku a vyšla na cestu.

Šla jsem směrem k zastávce a celkem si užívala ticha do doby, než jsem si uvědomila,že ticho bude i pak. Jestli to teda bude jako minule a témata k hovoru budou vyčerpaná jen položením otázky 'Jak se máte?' Přemýšlela jsem, o čem bychom mohli my čtyři mluvit. Nejlepší by bylo, kdyby četli knihy, ale jak jsem věděla, ani Natt to nebavilo a u kluků jsem měla pochyby, že by je něco takového zajímalo. Rozmýšlela jsem nad plno tématy, ale buď se mi zdály nudné (škola), nebo jsem pochybovala, že o něčem takovém budou mít alespoň potuchy (již zmiňované knihy). Začínala jsem se čím dál tím méně těšit, ale už nebylo cesty zpět, zastávku jsem měla na dohled. Když jsem k ní došla, čekal tam jen Jirka.
"Ahoj," usmál se na mě. Nervózně jsem mu zamumlala něco na způsob pozdravu. Mlčeli jsme. "Natt mi volala, že se krapet zdrží," řekl. Bylo vidět, že je stejně nervózní jako já.
"Jo fajn," dostala jsem ze sebe a v duchu ji proklínala. Kde se asi tak mohli zdržet? Proč jsem radši nezůstala doma? 
"Ehm, dneska je celkem teplo, že?" nahodil Jirka a koukal se nahoru na nebe. Měla jsem šanci si ho trochu prohlédnout, protože jsem se na něj za celý dnešek skoro nepodívala. 
"Jo, to je," přitakala jsem po chvíli a koukala se s ním. Byla bych v tu chvíli vděčná za úplně jakékoliv téma k hovoru, protože mě nic nenapadalo. Stačilo by, kdyby třeba letělo letadlo, vzducholoď, balón nebo - co já vím - třeba ponorka. A světe div se, téma k hovoru se naskytlo, i když jsem nevěděla, jestli to bylo dobře nebo ne. 
"Co je tu k smíchu?" pozvedla jsem koutek úst a koukla se na něj. Nevěděla jsem, jestli jsem náhodou něco neudělala nebo tak. 
"To, že ani jeden nevíme, co máme dělat," odpověděl. Od smíchu úplně zrudl. Zasmála jsem se taky, jen tak krátce, protože hned na to přišli Natt a Viktor. Jak ráda jsem je viděla. I když bych Natt nejradši za to úmorné čekání přizabila. 
"Ahoj," objala jsem Natt a plácla si s Viktorem. 
"Natce trvá, než se obleče," šťouchl do ní Viktor. 
"Měla jsem tam flek! Na té mikině byl flek!" přesvědčovala nás. Zvedla jsem ruce, jako že jí věřím.
"Jo, určitě jsi tam měla flek," zasmál se Jirka, "my ti věříme." 

Byli jsme se projít v podstatě kolem celé obce, témat na povídání se, kupodivu, našlo hodně. Strachovala jsem se zbytečně a nakonec jsem ani nelitovala, že jsem s nimi šla. Bylo to celkem fajn, neustále jsme se něčemu smáli, jako to děláme normálně s Natt. 
"Co se vlastně stalo s Adamem?" nahodila jsem, když jsme na chvíli ztichli. Viktor se maličko zarazil. "Dneska nebyl ve škole." 
"No, ukázal jsem mu, že tě má nechat na pokoji," zamumlal Viktor. Projel mi mráz po zádech.
"Ukázal? Jak?" nenechala jsem to jen tak plavat, přeci jen se neukázal ve škole a... Bůh ví, co se tam stalo.
"Pěstí," zamračil se. "Neměl ti nic dělat."
Přikývla jsem a nechala to být, ale v duchu jsem přemýšlela, jestli to bylo nutné. Po chvíli se tyhle myšlenky vypařily z mé hlavy, protože jsme se začali znovu smát naprosto nevtipné věci. I tak mě ale občas napadalo: Je Adam v pohodě? Bude mi to vyčítat?

Co si myslíte vy? :) 

**************************************************************
Každý hlas či komentář se počítá! ^-^