Citro bráškou

V.- Puberta

Usnula jsem, ani jsem nevěděla jak, a to jsem další den ani nemusela jít do školy. Spala bych jako miminko, kdyby se vedle z pokoje nezačal ozývat hlasitý smích, který mě probudil. Byly prázdniny, takže mi v podstatě ani nevadilo, že mě probudili a že usnu o něco později. A navíc bych se neodvážila vejít do místnosti, kde byl Ondra, natož si pak ještě stěžovat. Minimálně do rána, pak tomu stejně budu muset čelit. Ležela jsem v ložnici a přemýšlela o tom, jestli už vážně můžu jít spát a jestli mě už doopravdy nevyruší žádné hlasy nebo podobně ze spánku. Po čtvrt hodině jsem si řekla, že ne, a o nějaký další čas později se o tom přesvědčila klidným a nerušeným spánkem. Tak klidným, že jsem se vzbudila až na oběd. Oběd bez Ondry, protože musel odjet.
"Bré ráno," zívla jsem v kuchyni a protáhla se.
"Ráno?" pozvedl obočí Austin. "Jsou dvě hodiny."
Nikdy jsem nevstávala později jak v devět, takže jsem se nevěřícně podívala na hodiny na stěně. Chvíli jsem mžourala, protože soustředit se na něco 'po ránu' je doslova horor. Pohledem jsem pořád visela na hodinách a odmítala uvěřit, že si ze mě Austin opravdu nedělá legraci.
"No ne, srandu si z tebe nedělám," prohodil, jako by mi telepaticky četl myšlenky. "Ale tak co, prošla jsi pubertou, ani se nedivím, že se ti mění návyky," ušklíbl se.
"Jdi někam s tou tvojí pubertou," odsekla jsem.
"No no, nějaká nabroušená hned po ránu," naznačil uvozovky a škodolibě se usmál.
"Nech mě!" zamračila jsem se, ale dobrá nálada mě neopouštěla. Odebrala jsem se do pokoje, abych se oblékla. Hodila jsem přes sebe obyčejné černé triko a tepláky a když jsem se vrátila zpátky, v obýváku na stole bylo nachystáno jídlo.
"Teda, ty se činíš," chtěla jsem si rýpnout, ale Austin mi to hned oplatil.
"Na rozdíl od tebe," ušklíbl se.
"Proč mi vždy musíš překazit radost?" zeptala jsem se trochu podrážděně, ovšem zase jen v rámci našeho popichování.
"Baví mě to," odpověděl úplně klidně, čímž mě naštval ještě více. Radši jsem si mlčky sedla ke stolu a začala jíst, abych zase neřekla něco, čím bych mu takzvaně nahrála rovnou 'na smeč'.
Proč musí vždy vyhrát?! ptala jsem se sama sebe. Proč mě argumenty napadají až po nějaké době?

Měla jsem před sebou celé prázdniny a na rozdíl od Austina, který je měl naplánovány přesně do posledního puntíku, jsem netušila, co budu dělat. Úplně původní plán byl, že je celé prospím. Ovšem vzhledem k tomu, že jsem hned ten den měla až moc dobrou náladu a ještě více energie, mě to přešlo. Zrovna jsem byla zabraná do čtení knihy, když se se mnou Austin rozloučil a jen tak mi oznámil, že jede na dva dny pryč.
"Měj se," odpověděla jsem, stále ještě začtená do knížky. Po chvíli se ozvalo zaklapnutí dveří a mě napadlo, že jsem se ho alespoň mohla zeptat, kam jde. No co, pozdě, pousmála jsem se sama pro sebe. Byla jsem doma oficiálně úplně sama.

Víte, když o tom tak přemýšlíte, ze začátku je to fajn... Být doma úplně sami, dělat si co chcete, nemuset se omezovat. Pro většinu lidí je to vlastně fajn úplně po celou dobu. Ale ne, když jste někdo, kdo se bojí absolutně všeho. A taky ne, když se rozhodnete, že už nechcete být ten strašpytel. A že máte dostatek kuráže pro to, poprvé sledovat úplně celý horor. V deset večer. Po tmě. Sami doma. Udělala jsem největší kravinu v historii lidstva. Já a sledovat horor, co mě to sakra napadlo?! I když jen asi na dvacet minut... Pořád je to horor. A já jsem pořád stejný strašpytel.
"Co chceš, Klér?" ozvalo se z mobilu. Byl to hlas, od kterého jsem očekávala, že mě rozptýlí.
"Ujištění, že Kruh není podle skutečné události," vyhrkla jsem rychle.
"No ne!" zasmál se, "že ty ses koukala na horor?"
"Ne víš, do sešitu geometrie," protočila jsem očima. "Neříkají ti Sherlocku?"
"A kvůli tomu mi voláš?" zeptal se mě už vážně. "Promiň, ale teď fakt nemám moc času..."
"Jasně, v pohodě, stejně jsem zapomněla, co jsem po tobě vlastně měla chtít," vymluvila jsem se, aby mu nedošlo, že mu vážně volám jen kvůli tomu hororu. I tak jsem měla pocit, že mu to došlo. Naštěstí to nijak nerozebíral.
"Tak až si vzpomeneš, zavolej," odvětil. "Ale snad to nebude o půlnoci."
"Stejně ještě nebudeš spát," protestovala jsem.
"To ne, ale možná budu provozovat jinou, daleko zajímavější aktivitu..." odmlčel se.
"Jsi nechutný, Austine!" křikla jsem do telefonu, když mi došlo, co tím myslel. Ještě před tím, než jsem hovor ukončila, ozval se bráškův výbuch smíchu. Haha, moc vtipné, převrátila jsem oči v sloup, ale musela jsem se sama pro sebe usmát.
Rozptýlení ale nezabralo na moc dlouhou chvíli. Ani pokus o spánek nedopadl moc dobře, necítila jsem se bezpečně v žádné z postelí, ani v té od rodičů, ani v té mojí. Proto jsem taky šla okupovat tu Austinovu. Těžko říct, jestli to bylo vážně jeho postelí, nebo jen shodou náhod, každopádně jsem doopravdy usnula. A, světe div se, dokonce se mi nezdály žádné noční můry, právě naopak.
"Tvoje postel je ochranářská," vyhrkla jsem okamžitě, když jsem zvedla hovor.
"Super," zasmál se. "A teď zase nevím, co jsem po tobě chtěl."
"Asi si jen vybít kredit," odpověděla jsem a Austin se zase zasmál. "No co, nevím, co po mně můžeš chtít v osm ráno, když já ještě spím."
"No jo, ta tvoje puberta," popíchl mě, ale dál pokračoval v přemýšlení, co po mně vlastně chtěl.
"Jdi někam, Austine," odsekla jsem se smíchem a hovor típla. Po krátkém zamyšlení jsem mu ještě poslala zprávu: 'Až si vzpomeneš, zavolej ;)'

**************************
Moc děkuji za jakýkoliv ohlas, jste úžasní :)