Citro bráškou

III.- Zastávka

On si usušil vlasy a já šla mezitím nachystat pánev na ty řízky. Držela jsem v každé ruce jednu pánev zrovna, když přišel Austin.
"Co vyvádíš?" zasmál se.
"Přemýšlím, kterou tě praštím jako první. Co myslíš, kterou to bude více bolet?"
Austin obrátil oči v sloup, zasmál se, donesl olej a já rozehřála pánvičku. Pak už jsem ke sporáku pustila brášku a udělala bramborovou kaši. Když už bylo všechno udělané, přišli rodiče.
"Tady to ale voní," zasmála se mamka, "čekali jsme, že budete ještě spát."
"No, nespíme. Teda alespoň já ne, u Austina si nejsem jistá," ušklíbla jsem se. Okamžitě mě někdo začal lechtat. "Hej! Nech toho!" smála jsem se a snažila se popadnout dech. Přestal až po chvíli a důležitě dodal: "Já vstával dřív než ty!" 

"Už pojedu," oznámil mi jen tak Austin, když jsme dostali za úkol umýt nádobí.
"Fajn, já to umyju," povzdychla jsem si spíše sama pro sebe, protože on už vyběhl nahoru po schodech. Ani jsem ještě nenapouštěla do dřezu vodu, protože jsem věděla, co přijde.
"Nechceš mě jít doprovodit?"
"Jo, třeba," pousmála jsem se a šla si obléct mikinu, zatímco se Austin šel rozloučit. 

Šli jsme pomalu k autobusu. Ujišťovala jsem se, jestli ho stíhá, ale ujišťovala jsem se naprosto zbytečně, protože Austin šel dříve právě proto, aby mi nemusel pomáhat s nádobím.
"Lenochu," šťouchla jsem do něj, když mi to s úsměvem přiznal.
"Nejsem lenivý, pouze šetřím energii na něco produktivnějšího," přišel okamžitě s výmluvou.
"Jistě, jako například na stream, který jsi dneska odložil?" prohodila jsem ironicky.
"Přítelkyně je přednější."
"No jo, to máš pravdu," přiznala jsem. Ti dva mi přijdou jako pár snů. Je možné, že u nich byla někdy 'napjatá atmosféra', ale já to teda ještě nikdy nezažila. Před ostatními jsou to hrdličky, jak je to doopravdy v soukromí, netuším.
 "Zvládneš to tu beze mě?" zeptal se, když už jsme stáli na zastávce.
"Kdykoliv," uculila jsem se na něj. On do mě strčil tak, že jsem malém spadla, ale na poslední chvíli mě chytil. Přijel autobus, a tak jsem se na něj jen rychle zamračila. "Bude se mi stýskat... Možná."
"Mně samozřejmě taky," mrkl na mě a oba jsme se začali smát.
"Tak ať tu cestu přežiješ, nechtělo by se mi samotné uklízet pokoj po celý zbytek života," křikla jsem těsně před tím, než se dveře autobusu zavřely. Austin si sedl k oknu, zamával mi a autobus se dal do pohybu. Má nálada najednou klesla. Co budu celou tu dobu dělat? Vracela jsem se pomalu domů a ještě se pochechtávala našemu rozhovoru. Samozřejmě mě teď napadlo víc věcí, jak brášku odpálkovat nebo naštvat. Možná, že se to zdá pěkně hnusné, ale takový je sourozenecký vztah. Teda alespoň ten náš. Říká se, že co se škádlívá, to se rádo mívá. Znamená to, že se my dva milujeme? 
Dorazila jsem domů a umyla to nádobí. Rodiče se chystali jet pryč a mě ani nenapadlo, abych se někoho ptala, jestli mi s tím pomůže.
"Kam vlastně jedete?" zeptala jsem se mamky, která se zrovna marně pokoušela zavřít kufr.
"Na pracovní cestu," zamumlala. "Sedni si na to." Sedla jsem si a pomáhala mamce zapnout zips. Když se nám to konečně podařilo, pomohla jsem jim odnést kufry k autu. "To tu budu s Austinem týden sama?" napadlo mě.
"Dva týdny," opravil mě táta. "Vy to zvládnete."
"A když už, tak se alespoň pokuste nezbourat barák, ano?" zasmála se mamka.  

Rodiče odjeli a já měla dům sama pro sebe. Chvíli jsem projížděla facebook a pak nějakou chvíli pro změnu hrála hry. Nedalo by se ale říct, že jsem se úplně bavila. Večer jsem se osprchovala, dala si jogurt a zalezla do postele. 
"Je tu až moc velké ticho," zamračila jsem se a pustila si do sluchátek hudbu. Pak už jsem se jen přikryla až po bradu a poslouchala...

Byla neděle a já zrovna úspěšně prohrála celé kolo ve hře The Ship na Austinově účtu, když mi zazvonil mobil.
"Co zas chceš?" promluvila jsem, když jsem to zvedla.
"To když ti zavolám musím něco chtít?" divil se.
"Většinou to tak je, tak sorry... Proč mi teda voláš?
"Uděláš pro mě něco?" ozval se Austinův smích.
Plácla jsem se do čela: "Já to věděla. A podle toho co... Sdělovat rodičům, že jsi se ztratil a oni pro tebe mají jet, fakt nebudu. Navíc nejsou doma."
"To bylo jedinkrát, když jsem nevěděl, kudy mám jít z jiné zastávky!"
"No jo," ušklíbla jsem se, i když to nemohl vidět. "Co teda chceš?"
"Víš on přijel jeden kámoš... No a neví, kde bydlím... No a já ještě nedorazil," naznačoval.
"Jasný, kde je?" řekla jsem otráveně.
"Díky sestřičko," při tom oslovení jsem se pousmála. "Měl by přijet na zastávku, teď už musím jít, ahoj!" zavěsil.
No super... A já tu budu s jeho kámošem sama, to zase bude! pomyslela jsem si. 

Oblékla jsem si svou oblíbenou a docela dost hrubou mikinu, nazula boty, strčila do kapsy klíče a vyrazila. Cesta k zastávce netrvá moc dlouho, ale i tak jsem litovala, že jsem si nevzala sluchátka a mobil. To by bylo, kdybych si na tu tichou cestu strčila jedno sluchátko do ucha a poslouchala kromě občasných zvuků projíždějících aut taky nějakou písničku! Ačkoliv jarní paprsky trochu hřály, nebylo to dost na to, aby mi bylo dostatečné teplo. Nebyla mi sice úplná zima, ale i tak bych byla radši, kdyby více hřály. Zamyslela jsem se a když jsem došla na zastávku, nevšimla jsem si, že tam někdo je. Stála jsem a čekala.
"Ahoj?" postavil se vedle mě kluk zhruba v Austinově věku. Přiznávám, že jsem se dost lekla.
"Ahoj."
"Já jsem Ondra, těší mě," podal mi ruku a já mu ji maličko stiskla. 
"Já jsem Klára," usmála jsem se, "ale můžeš mi říkat Klér..." 
"Asi sis mě nevšimla, když jsi přišla, že?" ušklíbl se. 
"Ne," zasmála jsem se. 
Nějakou dobu jsme si povídali. Měla jsem tam čekat, takže mi to nijak nevadilo. Projel další autobus a on mi zrovna vyprávěl o tom, jak kamarádův spolužák zatápěl v kůlně školy. Zdálo se mi to dost povědomé, ale nějak jsem si neuvědomovala proč. Když skončil s vyprávěním, jak ten spolužák běžel s kýblem vody přes celou vesnici, řekl, že se tomu spolu s Austinem smějí od té doby, kdy mu to vyprávěl, až doteď. Zarazila jsem se a měla chuť se propadnout do země.
"Že mě to nenapadlo hned," zamumlala jsem.
"Cože?" 
"Já jsem Klér..." pozvedla jsem koutek úst. 
"To už vím," nechápal.
"Jsem Austinova sestra," ušklíbla jsem se. 
Oba dva jsme se rozesmáli. Čekali jsme tam a čekali, a ani nás nenapadlo, že vlastně čekáme jeden na druhého. 
"To mě nenapadlo, promiň, čekala jsem, že teprve přijedeš," vysvětlila jsem, když jsme se dosmáli. Ani mi neodpověděl, protože přijel další autobus a z něj vylezl bráška. 
"Vy jste pro mě přišli?" divil se. Já jsem se podívala na Ondru, on na mě a nanovo jsme se rozesmáli.
"Jasně, šli jsme ti naproti," řekla jsem a s menším úšklebkem si otřela uslzené oči. 
"A jak jste vlastně věděli, v kolik přijedu?"

************************************************************

Byla bych ráda za každý feedback- votes, komentáře, cokoliv. Chtěla bych vědět, co mám podle vás zlepšit, jestli se vám to líbí, co se vám na tom líbí / nelíbí a tak dále. ^-^