Všechno co si pamatuji je tma a moje jméno Anna Blakeová. Jenže to byla dívka bez minulosti, kterou zaplňovala černo černá tma. Nevím co je pravda a co lež. Nevím co je realita a co iluze. Jediné co vím je že už nejsem ta dívka, kterou jsem byla. Čí...
Tak jo lidi na začátek si vezmu malé uváděcí slovo. V textu budou i obrázky převážně hlavních postav, takže snad se vám bude líbit a prosím přečtěte si i konečnou řeč, protože tam bude hodně důležitá věc.
Anna(Emma)
Před dvěma rokama
Konečně Thomas rozhodl, že po děsných hodinách strávených s doktorem McCastlem, který mě učil ovládat telepatii je na čase, abych se předvedla v bojových umění. Podle něj mám dobré předpoklady, jinak bych nepřišla ke dvěma jizvám, které mi jen připomínají, že si nic nepamatuji.
Přejela jsem si bříšky prstů po jizvě na levém boku. Stále vypadala čerstvě. Štvalo mě, že nejsem schopná si vzpomenout, proč ji vlastně mám. Na dveře od mého prozatímního pokoje se ozvalo zaklepání a dovnitř vešel Thomas, jak mývá ve zvyku tak bez jakéhokoliv vyzvání. Zadívala jsem se na něj a opřela se lokty o kolena.
„Pojď se mnou. Tvůj trenér na tebe čeká," řekl Thomas a aniž by na mě počkal, tak odešel z pokoje pryč. Typický Thomas. Zvedla jsem se z postele a vzala si láhev s vodou. Zavřela jsem dveře od pokoje a rychle Thomase doběhla. Naštěstí už vím, kde je tělocvična, protože přesně tam mě i Thomas vedl. Cestou jsme míjeli všechny zaměstnance, kteří pro společnost pracovali. Na nic jsem se Thomase neptala a on si už zvykl, že příliš nemluvím. Doktor po mě pořád chtěl, abych s ním mluvila přes myšlenky, ale od ostatních jsem si držela odstup, který jsem potřebovala. Nemít žádné kamarády a být sama mi bylo příjemné. Většinu času jsem buď relaxovala meditací nebo cvičila na figurínách.
Thomas otevřel dveře od tělocvičny a nechal mě dovnitř vejít první jako správný kavalír. Jakmile jsem vešla dovnitř Thomas za mnou zavřel dveře, ale dovnitř nevešel. Cítila jsem myšlenky někoho ještě někoho v místnosti, a proto jsem se rozhlédla po místnosti a u jedné ze zdí se opíral vysoký kluk s tmavě hnědými vlasy a jemným strništěm. Jeho modré oči s příměsí šedi si mě zkoumavě prohlížely. Položila jsem láhev s vodou k okraji žíněnky, která zabírala většinu prostoru v místnosti a udělala několik kroků k němu. Zabodla jsem do něj svoje oči a snažila se mu přečíst myšlenky, i když jsem tím porušovala Thomasův přísný zákaz lézt někomu do hlavy bez jeho svolení, jenže to nešlo. Nejspíš si svoje myšlenky chránil imaginární zdí, kterou jsem nebyla schopná zdolat. Vypadá to, že jsme nebyla jediná komu doktor McCastle pomáhal s telepatií, pokud teda on má nějakou schopnost.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Na obrázku je představitel Sebastiána
Zůstala jsem stát uprostřed žíněnky a pozorně pozorovala toho kluka. Na jeho tváři se objevil úsměv a narovnal se, takže se už neopíral o zeď. Pomalu šel směrem ke mně a u toho si prsty přejížděl po bradě.
„Takže ty jsi ta telepatka, že? Anna?" zeptal se mě. Spíš to nebyla otázka, ale krutý fakt. Stiskla jsem ruku v pěst a snažila se zůstat v klidu. Nesnáším, když někdo zmíní moje jméno. Ta dívka je už dávno mrtvá a teď jsem tu místo ní já. Možná, že mu nedokážu číst myšlenky, ale stále s ním můžu mluvit přes myšlenky.
