Assassíni zapomenutá minulost

Stejná DNA

Sebastian

Seděl jsem v nějaké cele, která byla podobné kleci pro zvíře uvnitř místnosti s okny a dveřmi a pozoroval Annu, jak leží na zemi ve vedlejší cele. Chtěl jsem k ní natáhnout ruku, ale elektrický proud procházející skrz mříže mi v tom bránil. Existovala určitá míra elektrického proudu, která omezovala naše schopnosti a právě ta procházela mřížemi. Když se jich člověk dotkl, dostal jen nepatrné kopnutí proudem, ale jinak byly naše schopnosti omezené. Měl jsem zavolat tomu Thomasovi, aby nás odvezl pryč, dokud byla možnost, protože se bojím toho co se bude dít dál, hlavně s Annou. To ji přece přenesli jako první.

Najednou se dveře od místnosti, v které jsme byly, otevřely a dovnitř vešel Alex se sklopenou hlavou. Pořádně jsem si ho prohlédl. Pořád vypadal stejně ani svoje tmavě hnědé vlasy si neobarvil. Nechápu, proč mě něco takového vůbec napadlo. Uvnitř mě se začal mísit vztek, zuřivost a nepochopení, jak nás mohl takhle zradit.

„Přišel ses na nás podívat, zrádče?" pronesl jsem nenávistně a přesunul pohled na něj. Alex si zhluboka povzdechl, vzal si od zdi plastovou židli a přisunul si ji k mojí cele. Stále jsem si hlídal, abych aspoň periferně viděl na Annu.

„Proč jsem já už vzhůru a ona ne? Co jsi jí udělal?" Alex se posadil na židli a opřel se lokty o kolena.

„Museli jsme jí dát něco na uspání, ale jinak je v pořádku. Brzo by se měla probudit," odpověděl a podíval se na ni. Instinktivně jsem se zvedl a přešel k mřížím, u kterých Alex seděl, abych si získal jeho pozornost a on se nedíval na Annu. Navíc jsem chtěl zjistit, proč tu vlastně jsme a co mají s námi v plánu. Měl jsem tolik otázek a chtěl jsem své odpovědi. Už jsem mu chtěl položit další otázku, ale byl rychlejší.

„Chápu, že tahle situace musí být matoucí..."

„Matoucí?" skočil jsem mu naštvaně do toho. Tohle není jen matoucí, ale přímo děsivé. Jenže on si mé poznámky nevšímal a pokračoval dál.

„...že máš v hlavě plno otázek. Například proč nejsem mrtvý, ale rád ti to vysvětlím." Založil jsem si ruce na prsou a hrdě zvedl hlavu.

„Myslím, že na to odpověď už znám. Nafingoval jsi svoji smrt, abys mohl přeběhnout k rebelům. Zradil jsi nás a lhal nám," vyčetl jsem mu naštvaným hlasem. Alex zakroutil hlavou.

„Nejsi daleko od pravdy, ale takhle to nebylo. Musel jsem to udělat."

„Jsi hnusný zbabělec a parchant," vyplivl jsem na něj ty slova a koutkem oka zahlédl, jak Anna pohnula rukou a něco zamručela.

„Mysli si o mě co chceš Sebastiane, ale věř, že kdybych nemusel, zůstal bych. To co děláme je pro správnou věc, jak se už brzo dozvíte. Nechám vás ještě chvíli o samotě, ale brzo se zase potkáme," řekl klidně Alex a postavil se. "A mimochodem, je tu i tvůj bratr a hodně vyrostl od doby co jsi ho naposledy viděl, ale určitě ho poznáš." To byly poslední slova, než se Alex teleportoval pryč. Naštvaně jsem zavrčel a prohrábl si rukou vlasy. Teď jsem byl pěkně vytočený, ale všiml jsme si, jak se Anna snaží posadit a můj vztek se hned zmenšil, když jsem zjistil, že žije.

Anna(Emma)

Hlava mi třeštila jako bych tam měla několik střepů. Pomalu jsem dostávala do těla zpátky ten ztracený cit a snažila se aspoň posadit. Slyšela jsem nějaké hlasy, ale přisuzovala jsem to svému stavu. Podařilo se mi posadit, ale stále mě bolela hlava a točil se se mnou celý svět.