Assassíni zapomenutá minulost

Ji neztratíme

Sebastian

Minulost

Utíkali jsme s Jackem po chodbách společnosti a snažili jsme se najít mámu, která tu někde musela být. Obvykle bývá ve své pracovně, ale dneska tam nebyla. Možná, že bude v zasedačce a přesně tam jsme s Jackem utíkali a vyhýbali se máminým spolupracovníkům.

„Hej bráško, brzdi. Já už nemůžu!" zakřičel na mě můj mladší brácha Jack. Zastavil jsem a čekal dokud mě nedoběhne. Byl jen o dva roky mladší než já, ale někdy mi přišel mladší.

„Tak pohni už jsme skoro tam," pobídl jsem ho. Bavilo mě Jacka provokovat a vždycky to zabralo. Jack se naštval a zrychlil. Rozeběhl jsem se a utíkal rovnou do zasedačky, která byla hned za rohem.

Bez zaklepání jsme tam s Jackem vtrhli a naskytl se nám pohled na mámu, jak o něčem horlivě debatuje s nějakým mužem v černém obleku. Jejich pohledy se na nás obrátily a máma nasadila svůj přísný výraz, který platil jen na Jacka. Zajímalo mě o čem se to bavily, ale já jsem byl zvědavý co to mám na rukách za tetování.

„To jsou tvé děti, Meredit?" zeptal se ten muž a pořádně si nás zkoumal pohledem. Jeho pohled se nakonec zakotvil na mém tetování, které se mi rýsovalo na rukách. "Sebastian a Jack, že?" Ignoroval jsem mužovy slova a zadíval se na mámu.

„Mami, proč mám na rukách to tetování?" zeptal jsem se zmateně. Máma ke mně přešla a chytila do svých dlaní mé ruce. Pořádně si je prohlédla a zkusila se ty čáry smít pomocí svých slin, ale nešlo jí to.

„Víš, jak zněla naše dohoda. Je čas, Meredit," řekl muž a máma mě pohladila po tváři. O čem to zatraceně ten muž mluvil. Mámě se na tváři objevil smutný výraz.

„Je to ještě dítě, Thomasi. Je mu teprve deset," odpověděla mu máma a otočila se k němu.

„A už teď má velký dar. Myslíš si snad, že nevím, co umí Meredit? Vážně sis myslela, že to přede mnou můžeš utajit? Před lety jsme se na něčem domluvili a teď je čas naši domluvu dodržet. Jede se mnou. Rozluč se a odveď ho k helikoptéře a nic nezkoušej nebo pošlu Jacka tam, kde jsou ostatní děti." Nic z toho jsem nechápal. Rozhodně jsem nechtěl, aby Jacka někam odvedli i kdybych měl odejít s tím mužem. Když se Jack narodil skoro zemřel a já přísahal, že ho budu chránit.

„Proč musí Sebastian pryč?" zeptal se zmateně Jack a přešel k mámě. Ta si nás oba přitiskla k sobě a po tváři jí stekla slza.

„Aby nám pomohl. Rozluč se s bráškou ano Jacku? Slibuji, že na něj dám pozor," řekl muž a pohladil Jacka po hlavě. Měl jsem chuť do něj praštit, protože chce mému bráškovi ublížit, tím že mě od něj odvede.

„Ale já nechci, aby odešel," postěžoval si Jack a popotáhl. Máma se na mě podívala svým pohledem, utěš ho a políbila mě na čelo. Je mi jasné, že máma tomuhle přítrž neudělá, takže budu muset jít s tím mužem, který mě chce od Jacka oddělit.

„To je dobré, Jacku. Vždycky budu poblíž, abych tě ochránil. Poslouchej mámu a nezlob, jasný?" pověděl jsem mu a pořádně ho objal. Nechci se s ním loučit.

„Už je čas. Jacku před dveřmi je Anabet, odvede tě domů. Přijdu večer," řekla přísně máma a narovnala se. Nikdy nebyla rodičovský typ a ani teď jím není. Jack se na mě podíval s uslzenýma očima. Usmál jsem se na něj a naznačil mu hlavou, aby mámu poslechl. Máma ho vždycky měla radši než mě a byla na něj i mírnější, tak to tak i musí zůstat. Jack se smutně zadíval na mě i na mámu a potom se sklopenou hlavou odešel pryč.

„Sebastiane, chci abys toho muže poslouchal, tak jako mě a nezlobil," řekla máma, když se za Jackem zavřely dveře. Přešla ke mně a položila mi ruce na ramena. "Pamatuj si, že tě mám ráda a pomáháme tomu muži." Souhlasně jsem přikývl, ale nevěřil jsem, že mluví pravdu.