Assassíni zapomenutá minulost

Plán, výtky, usmíření

Sebastian

Jel jsem společně s Jackem mezi posledními v konvoji a vzpomínali jsme na staré časy. Bylo to příjemné jen takhle vzpomínat, ale horší bylo zjistit, že svého bratra už tolik neznám. Vyprávěl mi o tom, co všechno naše matka prováděla poté co mě odvedli i důvod svého odchodu. Všechny věci, které jsme promeškal někde jinde než on se těžce poslouchali, ale horší bylo slyšet ho mluvit o Anně. Bylo sice zajímavé poznat její část před přeměnou, ale vadilo mi, že jsem ji neznal. Znal jsem její skryté já a ne to, jakou na povrchu byla. A co bylo horší, připravil jsem svého bratra o jeho lásku a dovolil člověku z mého týmu ho tehdy postřelit.

„Měl jsi ji asi hodně rád co?" zeptal jsem se ho, abych se jen ujistil v citech mého bratra k Anně.

„Miloval jsem ji. To co jsem k ní cítil jsem nedokázal ani popsat slovy. Ona... Byla prostě jiná než všechny ostatní, které jsem znal a stále taková je, jenže... Už to není ona. Změnila se a já nevím, zda bych u ní měl ještě šanci." A je to tady. Zachovat se jako správný bratr nebo majetnický parchant. Těžké rozhodování.

„Měl bys to zkusit. U ní člověk nikdy neví." Ty slova se mi jen těžce říkala, ale byla správná. Musela být.

„Taky fakt," přitakal Jack a poposedl si v sedle. Nejspíš jeho zadek trpěl stejně jako můj. "Ale teď to vypadá, že je nakrknutá na tebe." Trefa do černého. A nejhorší je, že nevím proč.

Vepředu před námi jsem zahlédl Annu na čistě černém koni, jak jede vedle Alexe a povídají si. Vypadala šťastně, přinejmenším spokojeně. Netušil jsem, jak ji Alex dokázal přesvědčit, ale nejspíš to zabralo. Nevím, co mě to popadlo, ale najednou jsem měl chuť být u ní.

„Víš co, pojedu zjistit, jak to vlastně mezi námi dvěma teď je," řekl jsem Jackovi a popohnal koně do klusu. Projel jsem kolem několika lidí, z toho někteří šli po svých nebo jeli v teréních autech. Zastavil jsem se až u Anny s Alexem, kteří se zrovna něčemu smáli.

„Co zajímavého probíráte?" zeptal jsem se a Annin úsměv ztuhl. Poznal jsem, jak se jí svaly napjaly a nasadila znovu svoji kamennou tvář, když se před někým snažila skrýt bolest a působit nezaujatě, tvrdě a silně.

„Za chvíli tam budeme, takže pojedu napřed," řekl Alex a pobídl svého koně do klusu. Anna se stále dívala před sebe, ale co mě překvapilo, bylo, že držela otěže pouze jednou rukou. Pro mě byla jízda na koni za trest, ale ona se snad narodila pro ježdění na koni.

„Co chceš?" zeptala se mě skrz zaťaté zuby. Určitě byla ve špatné náladě, ale před chvílí to vypadalo úplně jinak. Rychlý obrat o stoosmdesát stupňů.

„Co jsem udělal, že se takhle chováš a že zrovna ke mně?" Znal jsem ji a věděl jsem, že chodit okolo by ji jenom víc naštvalo. Anna se na mě konečně podívala, ale nebyl to ten pohled, který bych chtěl vidět. Z očí jí přímo sršela zlost a zášť k mé osobě. Štěstí pro mě, že nemá schopnost vrhat blesky či plameny.

„Ty nevíš? Tak si zkus vzpomenout, protože jsem to přece jen já, kdo má výpadek paměti a ne ty, že? Užíval sis to? Víš co nechci to vědět, nechci se na tebe dívat ani s tebou mluvit, takže mě nech na pokoji nebo si pokaždé, když usneš pohraji s tvou myslí a to se ti rozhodně nebude líbit." Jo určitě na mě byla naštvaná, ale pokud tohle měla být nápověda, proč tak jsem úplně hloupí, jelikož to nechápu. Anna se neobtěžovala na mě počkat a popohnala koně do klusu, aby se dostala dopředu. Podle toho, jak koně vedla a pohybovala se v sedle, bylo poznat, že je v jízdě na koni zkušená.

„Tak jak to tedy mezi vámi teď je?" zeptal se mě Jack. Ani jsem si nevšiml, že se ke mně tak rychle dostal. Zhluboka jsem si povzdechl a zadíval se na místo, kde mi Anna zmizela.