Assassíni zapomenutá minulost

Vysvětlení,zrada, rodina

Tak jo. Tady v médiích je písnička, která mi sice sedí až ke konci kapči, ale je tu. Bohužel se mi ji nikde nepovedlo najít v originálu ani její název jsem nenašla. Pokud by ji někdo poznal dejte vědět a vyměním ji. Do té doby se musíte smířit s videem, na které byla použite ze seriálu Faling skies. Přeji příjemné čtení. :)

Anna(Emma)

Uvnitř mě se mísilo tolik pocitů, jenž vyvolali to, že jsem se začala smát jako šílenec. Oči všech se zaměřily na mě a moji reakci, kterou určitě nikdo nečekal. Začala jsem horečnatě kroutit hlavou a odstoupila od stolu.

„Tohle je šílený. Opravdu si myslíte, že vám budu věřit to, že jste můj otec?" zeptala jsem se, když jsem se přestala smát a snažila si utřídit myšlenky. Muž vydávající se za mého otce si povzdechl a opřel se lokty o stůl.

„Doufal jsem v to. Čekal jsem na tuhle chvíli až se setkáme dlouho a představoval si, jaké to asi bude, ale tahle situace mě nikdy nenapadla."

„To nemůže být pravda! Vy lžete!" obvinila jsem ho. Vadilo mi, že mu nemůžu nahlédnout do mysli a zjistit důvod jeho lhaní, i když jeho tělo a oči jasně vypovídaly o pravdivosti jeho slov a trápení, že mu nevěřím. Znovu si zhluboka povzdechl.

„Jenže to není jediný důvod proč jste se Sebastianem zde. Chtěl jsem sice svoji dceru zpátky, ale taky jsem vám chtěl nabídnout, aby jste se k nepřidali. Chtěl jsem vám ukázat, jaký můj bratr doopravdy je. Je to manipulátor toužící po moci a síle a je pro to schopen udělat cokoliv." Tyhle slova mě úplně přimrazila k zemi. Jak může člověka, který mi zachránil život, dal mi rodinu, domov a zázemí obvinit z něčeho takového?

„To je lež! Thomas je ten nejlepší člověk, kterého znám. Má sice své stinné stránky, ale určitě to není žádný manipulátor a lhář!" Můj hlas se rozléhal po místnosti, ale překvapilo mě, že se Sebastian zatím ani neozval, aby Thomase taky obhájil.

„Nerad to říkám Myšlenko, ale má pravdu ohledně Thomase," promluvil konečně Sebastian, ale tyhle slova jsem od něj slyšet nechtěla. Pohlédla jsem na něj se vztekem a prvním šokem, zubeným jeho slovy. Díval se do země a opíral se o stůl. Několika kroky jsem překonala vzdálenost mezi námi.

„Jek tohle můžeš říct o někom, kdo ti dal střechu nad hlavou!" vynadala jsem mu a přitom do něj mlátila v návalu vzteku. Sebastian se mi snažil chytit ruce, ale na to mě vycvičil až příliš dobře. Jenže jak jsem se zaměřila pouze na něj, zapomněla jsem vnímat ostatní v místnosti. Někdo mě chytil za boky. Místnost, ve které jsme byly zmizela a nahradila ji vodorovná střecha nějaké budovy. Nesnáším teleportaci.

Prudce jsem se vyvlekla svému únosci ze sevření a otočila se k němu, abych mu mohla jednu vrazit. Snad si potom pro příště bude lépe pamatovat, že když jsem vzteky bez sebe je lepší mě nechat být, jenže on moji ruku chytil. Zadívala jsem se na něj a rozeznala známé rysy Alexovi tváře, ale i v nich mi bylo něco povědomého. Jako bych ho už někde viděla před tímhle vším.

„Proč jsi mě sem přenesl?" zeptala jsem se ho naštvaně. Alex klidně pustil moji ruku a přešel k okraji střechy. Klidně mě tam nechal a přešel ode mě pryč aniž by cokoliv řekl.

„Nevěříš ničemu co tam řekli, že?" zeptal se mě, ale stále se díval na krajinu, kterou šlo ze střechy vidět. Vysoké kopce, zaplněné stromy, které byly vidět kam až oko dohlédlo. Krajina působila uklidňujícím dojmem a slunce přímo nad námi taky. Obzvlášť jeho příjemně hřející paprsky, ale tyhle slova tu klidnou atmosféru ničily a ve mně stále vřel vztek.