Assassíni zapomenutá minulost

Vzpomínky

Anna(Emma)

Před dvěma rokama

Se Sebastiánem jsme opět trénovali boj, ale tentokrát s dřevěnými tyčemi. Když mě jí praštil docela to bolelo a vsadím se, že zítra budu mít po těle i modřiny. Jenže on taky. Snažila jsem se mu rány oplácet a konečně ho porazit, ale jako vždy jsem skončila zády na žíněnce já.

„Co dělám pořád špatně?" zeptala jsem se ho zklamaně a bouchla rukou do žíněnky.

„Předvídáš moje pohyby, bojuješ čestně, ale někdy je třeba použít trochu faleše a podvádění a přemýšlet víc u toho," odpověděl mi Sebastian. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy a já ji přijala, jenže se skrytým nápadem. Říkal podvádět? Místo, aby mě Sebastian vytáhl na nohy jsem ho já stáhla za mnou na žíněnku. Sebastian se na mě udiveně díval a já uvnitř oslavovala. Konečně se přestane vytahovat po třech měsících ustavičné snahy ho položit na lopatky.

Chtěla jsem se zvednout zpátky na nohy po dobře odvedené práci, ale jeho ruce mě stáhly zpátky na žíněnku vedle něj. Tedy přesněji pod něj, protože mi držel ruce nad hlavou a on se tyčil nade mnou.

„Jen se příště ujisti, že je tvůj nepřítel mimo, jinak dobrý pokrok. Rychle se zlepšuješ, ale svého učitele jsi ještě nepřekonala," řekl a pustil mě. Skvělý zase se bude vytahovat. Ale konečně už vím, jak na něj a teď mu všechny ty jeho podrazy při trénincích vrátím i s úroky.

„Anno, okamžitě se dostav do laboratoře k doktorovi McCastlovi," ozval se v reproduktorech hlas Thomase. Pod tím oslovením jsem se ošila. Když nemusel, nevyslovoval mé jméno, ale někdy prostě musel a mi to i tak vadilo.

Zvedla jsem se zpátky na nohy, vzala si láhev s vodou, které jsem se napila a bez rozloučení odešla ven z místnosti. Naučila jsem se, že když Thomas nebo doktor volají, musím ihned všeho nechat a jít za nimi, i když se mi nechce, ale dnešek byl vyjímkou. Podle zvěstí mezi pracovníky se uvažuje o tom, že budu brzo povolána na misi, po které tak toužím. Hlavně na to až díky ní na chvíli vypadnu ze společnosti.

V naději, že dneska je to pro mě ten den D jsem procházela chodbami až k doktorově laboratoři. Zaklepala jsem na čistě bílé dveře a vešla dovnitř. Rozhlédla jsem se po místnosti vybavenou pouze stolem, židlí, několika skříněmi s šanony a křeslem, ale nikde jsem neviděla doktora. Nejspíš byl v jedné ze svých dalších laboratoří, které se nacházely za dveřmi, jenž byly zabudované ve stěnách v místnosti.

Zavřela jsem za sebou dveře a pomalý, krokem zamířila ke stolu, kde se povalovaly nějaké papíry. Byla jsem zvědavá co se v nich píše. Už jsem byla skoro u nich, když se otevřely dveře po mé pravé ruce a skrz ně vešel dovnitř doktor s očima upnutýma na papíry, které držel v ruce. Zavřel za sebou dveře a s chvilkovým mručením šel po místnosti k židli u stolu.

„Už jste se Sebastianem skončili?" zeptal se doktor a opřel se na židli do opěradla.

„Ano," odpověděla jsem mu a snažila se nahlédnout do papírů, které držel v ruce. Doktor otevřel jeden ze šuplíků ve stole, vložil do něj štos papírů a rázně šuplík zase zavřel. Opřel se lokty o stůl a sundal si svoje brýle. Bylo na něm poznat, že jeho výkon v práci a věk ho hodně vyčerpávají.

„Domluvili jsme se přece, že se mnou budeš mluvit skrz mysl, ale to je teď jedno. Dneska by toho už na mě i tak bylo moc. Pojď za mnou, Thomas pro tebe něco má," řekl nepřítomně doktor, nasadil si opět svoje brýle, zvedl se ze židle a zamířil zpátky ke dveřím, z kterých vyšel. Otevřel je a čekal než vejdu jako první do dalšího pokoje, kde stál Thomas se spojenýma rukama za zády a skrz okno se díval do vedlejší místnosti. Přešla jsem k němu a postavila se vedle něj. Jeho tvář byla jako vždy nečitelná oči měl upřené na chlapce svázaného na židli ve vedlejší místnosti za sklem.