Assassíni zapomenutá minulost

Nová mise, nové rozhodnutí

Anna(Emma)

Minulost

Často jsem vídala děti mladší než já, jak sedí za stoly a učitelka před tabulí jim něco říká. Bylo mi to povědomé, jakobych už někdy dřív prošla tím čím oni. Když jsem se jednou odvážila a zeptala se doktora co tam dělají, odpovědí mi bylo, že se učí věci, které já už umím.

„Taky jsi chodil sem do školy?" zeptala jsem se Sebastiána, když jsem s ním trávila zase svůj volný čas v tělocvičně a každý z nás sloužil tomu druhému jako boxovací pytel. Věc, do které si můžeš vybýt svůj vztek či zlost nebo agresi a vědět, že on ti to vrátí, ale tobě stejně bude lépe.

„Jo chodil." Asi bych měla zmínit, že dneska jsme si asi změnili role. On byl ten uzavřený a nepatřičný a já přívětivá a baštící po informacích o životě zde.

„Víc mi toho neřekneš?" Sebastián se na mě podíval s povytaženým obočím a postavil se k jedné z figurín, které sloužili k cvičení úderů. "Pojď sem. Dneska budeš cvičit na tomhle." Zhluboka jsem si povzdechla, ale přešla k figuríně. Sebastian si stoupnul hned za mě a nepatrně mě znervózňoval, ale nemínila jsem dát nic najevo. Nesnášela jsem, když někdo stojí za mnou, protože nevím, co mám od něj očekávat.

„Důvod proč, mi asi taky neřekneš co." Přesně jak jsem čekala odpovědi se mi nedostalo.

„Udeř ho rukou," přikázal. Ano, pane, pomyslela jsem si. Udělala jsem co po mě žádal a zároveň se pokusila zjistit i svoje odpovědi skrz mysl, ale opět mě odstřihl a vytvořil imaginární zeď, která mi v tom bránila. Z mého pokusu se mu tam znovu dostat po mém útoku na figurínu mě vyvedl Sebastian, když chytil do svých rukou moje boky. Jeho sevření bylo pevné a zároveň i jemné, aby mi tam nenechal modřiny od příliš silného stisku.

„Vykloubil jsem si na misi rameno, takže nech těch pokusů získat z mé hlavy informace a soustřeď se na to co po tobě chci." Překvapilo mě, že věděl o mém chabém pokusu a k mojí smůle dokonce dvakrát.

„Zpevni tělo a odhadni přesnou sílu svých útoků," řekl a chytil mou pravou ruku do své. Udělal se mnou náznak úderu a přitom stále držel můj bok. "Děláš častou chybu, že do nějakých úderů či výpadů dáš až příliš síly a ta ti potom chybí. Navíc tvoje rány nejsou tolik silné, ale existuje způsob, jak to napravit."

„A ty určitě víš, jak na to," řekla jsem odměřeným a klidným hlasem. Sebastian se ode mě vzdálil a postavil se za figurínu.

„Tréninkem," odpověděl mi a jeden koutek úst se mu nadzvedl. "Budeš útočit dokud neřeknu, že máš dost a nebude ti odumírat ruka." Sebastiánovi se na ústech táhl spokojený úsměv, takže mi bylo jasné jak si to bude užívat. Já se tu budu mořit trénováním a on si bude odpočívat a buzerovat mě při každém úderu. Zhluboka jsem si odfrkla a pustila se do toho, abych to měla co nejdřív za sebou. Snažila jsem si svou rychlou změnu nálady z veselé na zpátky podrážděnou vybít na něm, ale momentálně mi musela jen postačit představa, že ta figurína, do které buším je on.

Současnost

Stála jsem u velkého okna, které se spíš podobalo vitríně, pozorovala lidi venku a přitom vzpomínala na jeden ze svých šťastných momentů ve společnosti. Skoro každý trénink jsem se snažila Sebastiana provokovat a to hned z několika důvodů.Za prvé mě to bavilo, za druhé mi to dokázalo zpříjemnit den, za třetí jsem to dělala v naději, že se neudrží a já od něj zjistím nějaké informace v té chvilce, kdy se přestane ovládat a dávat si pozor.

Z mého poklidného rozjímání mě vyrušil další výbuch smíchu, který pocházel od kluků, posazených v křeslech před ředitelnou, v které Thomas stále něco řešil. Otočila jsem se k nim a snažila se zjistit čemu se tolik smějí. Všimla jsem si jenom jak si vyměňují svádivé pohledy se skupinkou holek. Dostat se do hlavy jim bylo jednoduché a zároveň i nechutné. Každá si myslela na Sebastiana a na věci, které by s ním mohla dělat. Dost často nemravné. Dostala jsem nápad hodný mrchy a vymyslela plán, kterým Sebastiana znovu poškádlím.