Assassíni zapomenutá minulost

Tři muži, jedna žena

Anna(Emma)

Před dvěma rokama

Moje oči se probouzely k životu. Snažila jsem si vzpomenout, co se stalo, ale nic jsem si nepamatovala. Jen jediné jméno se mi zobrazovalo v té prázdnotě jako maják. Anna Blakeová a já celým srdcem věděla, že to je mé jméno. Otevřela jsem oči, do kterých mě udeřilo umělé světlo vycházející z osvětlení v místnosti, kde jsem na lůžku ležela. Rozhlédla jsem se po pokoji v naději, že tu někoho uvidím, ale byla jsem v něm sama. Tahle situace mi byla povědomá, ale nedokázala jsem si na nic vzpomenout. Najednou dovnitř vešel vysoký černovlasý muž v obleku. Mile se na mě usmíval, ale něco mi říkalo, že tohle není jeho pravá tvář.

„Jsem rád, že už jsi vzhůru. Všichni jsme se o tebe bály, když jsme tě našli postřelenou ležet na ulici," řekl muž a posadil se na okraj mojí postele. Jeho tvář mi byla cizí stejně jako slova. "Copak ty si na to nepamatuješ?" Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne. Nepamatuji si vůbec nic," vysoukala jsem ze sebe. Bylo příšerný si nic nepamatovat. "Kdo jste a co tady dělám?" Moji mysl začala vyplňovat panika.

„Uklidni se, Anno. Jsi doma mezi svými. Jestli chceš můžu ti o tobě něco říct, ale jen pokud se uklidníš," navrhl muž. Nevěděla jsem zda mu můžu věřit, ale znal přece moje jméno, takže o mě asi musel něco vědět. Nakonec jsem souhlasně přikývla a muž mě obdařil milým úsměvem.

„Takže pro začátek. Jmenuji se Thomas a vedu firmu, pro kterou pracuješ. Teda chvíli jsi pracovala, dokud jsi neuposlechla můj rozkaz a chtěla jsi sama vyhledat hodně nebezpečného člověka. Tvoje neposlušnost tě málem stála tvůj drahocenný život. Naštěstí si zřejmě jen utrpěla kompletní ztrátu paměti." To všechno dávalo smysl. Vysvětlovalo to bolest na mém boku i rameni či mou neschopnost si na cokoliv vzpomenout. Thomasův úsměv povadl a očima těkal po místnosti. On mi něco tajil.

„Je v tom ještě něco, že ano? Víte snad, kdo mě postřelil?" zeptala jsem se zvědavě. Thomas nepatrně přikývl a zhluboka se nadechl.

„Je toho o hodně víc. Když jsi sem přišla požádala jsi mě, abych o tobě zjistil celou tvoji totožnost, ale i přes všechnu naši snahu jsme nic nenašli. Je to jakoby jsi neexistovala." Ty slova zabolela jako, když vám někdo vrazí nůž do zad. "Je mi to líto, Anno, ale když jsi sem přišla nemluvila jsi vůbec o svojí minulosti a teď když jsme o tobě nic nenašli. Nevím, jak se teď cítíš, ale mrzí mě to. Snažili jsme se tě držet na bezpečném místě daleko od ostatních lidí, ale vypadá to, že někdo z lidí, kteří o tobě věděli tě chtěl zabít kvůli tvé schopnosti telepatie. Ti lidé, kteří ti to udělali se vás snaží najít a zabít, zatímco my se vás snažíme najít a chránit. Chápala jsi naši práci a jednání. Chápeš ho stále?" Bylo toho tolik, co jsem si nepamatovala. Posadila jsem se a prohrábla si rukou vlas. Jak jsem na tohle všechno mohla zapomenout?

„Chápeš to stále?" ozval se mi Thomasův zvučný hlas v hlavě. "Tvůj dar telepatie je velmi vzácný."

„Jsem na vaší straně, ale pod jednou podmínkou," pověděla jsem mu skrz mysl a zadívala se mu do očí. Je na čase vrátit útok, ale pokud mé jméno neexistuje, znamená to, že nemám existovat ani já. Ale já jsem tady plná hněvu připravená bojovat na Thomasově straně, ale už ne jako Anna Blakeová, ale jako člověk, který neexistuje.

„A ta je?" zeptal se mě klidně Thomas a upřeně mě pozoroval.

„Už mi nebudete říkat Anno Blakeová, ta je mrtvá. Odteď budu jen bezejmenný člověk, který pro vás pracuje," odpověděla jsem mu pevným hlasem a Thomas se spokojeným úsměvem a výrazem ve tváři přikývl.