Assassíni zapomenutá minulost

Přiveďte je

Jack

„Je to ona," řekl jsem s očima stále upnutýma na obrázek Anny, který byl zobrazen přes projektor na bílé zdi. Vůbec se nezměnila. Stále byla stejně krásná a já ji tehdy opustil.

„Jsi si jistý?" zeptal se mě náš vůdce Ben. Rozhlédl jsem se a viděl, že většina lidí pozoruje obrázek Anny. Znovu jsem se na ní podíval. Měla o něco delší vlasy a možná i víc opálená, ale jinak to určitě byla ona.

„Jo. Poznal bych ji kdekoliv. Je to ona." Za mnou se ozvalo několik znepokojených zamručení. Podle našich informací teď pracovala pro Thomase jako jedna z nejvyšších a nejlepších z assassínů. Kdybych ji tenkrát nenechal jít s ostatními tohle se z ní nemuselo stát.

„Pak máme určitě vážný problém. Podle informací, které nám Alex řekl z ní udělali telepatičku, ale nechápu proč je tu se Sebastianem a co měl znamenat ten výbuch jejich vlastní společnosti." Tohle určitě neznamenalo nic dobrého. Každý z nás to věděl. Měl jsem ji tehdy zachránit a neuposlechnout Benův rozkaz.

„Ať Thomas zamýšlí cokoliv, neznamená to pro nás nic dobrého. Díky Sebastianovi přežili ten výbuch. Když se mi povede Sebastiana přesvědčit, budou na naší straně a Thomase to značně oslabí," přidal se do toho Alex. Kdysi tenhle vysoký hnědovlasý kluk pracoval právě pro společnost, ale před lety se stejně jako já přidal k rebelům. Byl to skvělý kluk a z nás byl skvělý tým. On znal Sebastiana a já zase Annu. Moji krásnou bojovnici, o kterou jsem přišel.

„Dobře. Jacku vezmi svůj tým s Alexem a přiveďte je. Musíme přijít na to co tady dělají a taky proč," poručil Ben a posadil se na volnou židli u monitoru počítače, na kterém byl taky obrázek Anny. I u něj si vybrala tahle naše stínová válka svou daň. Žije jako psanec déle než já a taky na to vypadá. Jeho obličej je plný vrásek, kruhů pod očima z nedostatku spánku a vousy, které zakrývaly lícní kosti a bradu. Úplný opak Thomase. Se zaujetím pozoroval obrázek a nikdo se ho neobtěžoval vyrušovat. Co se týkalo Anny, byl hodně zvědavý.

„Jacku jdeš!" křikl na mě Alex. Naposledy jsem se podíval na Annin obrázek a musel se usmát. Tehdy jsem se o ni vlastní vinou připravil, ale znovu tu chybu neudělám. Otočil jsem se k Alexovi, vzal si svoji zbraň a zamířil ven z téhle budovy. Pak už to bylo na Alexovi, aby nás jen teleportoval do města a pak bylo na nás je najít.

Sebastian

Stále mě bolela hlava z toho pádu, který se nám povedlo přežít. Opatrně jsem otevřel oči a uslyšel cinkání nádobí. Ten zvuk pro mě byl bolestnější než jsem si kdy myslel. Pořádně jsem otevřel oči a otočil se na viníka toho děsného zvuku. Anna ke mně stála otočená zády. Dokonce se už stihla i převléct. Teď na sobě měla černé kalhoty a bílé tílko, které jí odkrývalo krční tetování.

„Ahoj," vydal jsem ze sebe a snažil se zvednou z křesla. První pohyby jsou pokaždé nejhorší, ale jak jsem si všiml tak Anna vypadala, že jí pohyb nedělá žádný problém. Zato komunikace mezi námi opět vázla.

"Jak ti je?"zeptal jsem se jí a pomalu přecházel přes obývací pokoj ke kuchyňskému ostrůvku, který dělil obývák od kuchyně.

„Nemám cit v konečcích prstů, sluch mám stále pochroumaný a až na několik modřin a škrábanců, tak jsem v pohodě. Nic co bych nezvládla." Stále stejná. Nikdy nepřizná svoji slabinu. "Tys o tom věděl, že? O té bombě." Takže místo slov děkuji se dočkám dost nepříjemné konverzace na téma, o kterém neměla vědět.

„Zavolám Thomasovi, ať pro nás pošle vrtulníkem. Ještě dnes se vrátíme zpátky," řekl jsem jí a doufal, že tím se vyhnu jejích dalších otázkám.