Never Again

Kousnutí

V předešlém díle : Zaklapla jsem sešit již s hotovým domácím úkolem a chvíli jen tak seděla na vyhřáté židli. Tak mám jít ven? Nebo se mám radši podívat na nějaký film? rozhodovala jsem se v hlavě. Nebudeš přece pecka. Zajdeš si do lesa a vyfotíš nějaký ty krásný stromy. Cestou se můžeš zastavit i u Lawrence.. rozhodla jsem se definitivně

********
Lawrence je můj hodně dobrý kamarád. Známe se už asi dva roky a nikdy mě jeho sarkastické narážky nezklamaly. Je o deset let starší, ale musím říct, že si s ním rozumím více než s ostatními, je prostě jiný. Jeho hnědé krátké vlasy mu zvýrazňují modré oči, ve kterých člověk snadno zabloudí. Když se usměje, jeho zářivě bílé zuby zasvítí do dálky a nutí vás k úsměvu také. Je celkem vysoký, ale ne tolik, aby převyšoval městské vysokoškoláky. 

 "Čáu Lawe!" usměji se na Lawrence. "Ahoj rejpálku, co tady děláš?" zazubí se Lawrence a zvedne se od otevřené kapoty naleštěného Chevroletu Camara SS 1968. Tohle auto byl vždy můj sen a pocit, že ho vlastní můj nejlepší kamarád, byl uklidňující, jelikož jsem si byla jistá, že ho nikdy mít nebudu. "Řekla jsem si, že se zajdu podívat do lesa a něco nafotím.. No a nenapadlo mě nic lepšího než navštívit jednoho mrzutýho starce.." vyplázla jsem jazyk na Lawrence a ten okamžitě protočil panenky. "Já Ti dám starce, jen počkej!" hodil po mně špinavý hadr. Naštěstí jsem se stihla mrštně vyhnout a neskončit jako zamazané prase. "To ti nedaruju!" rozeběhla jsem se směrem k Lawrencovi, který stál kousek od auta. Silně jsem ho objala a ve chvíli kdy to nečekal, jsem ho začala lechtat. Lawrence se začal lámat smíchy a já nepřestávala. Klekl si na zem a prosil abych toho už nechala, ale já nepřestávala. Lawrence si lehl na rozpálenou zem a začal kopat nohama jako holka. "Stačilo?!" zasmála jsem se a odstoupila od Lawa dál, abych neschytala jeho pomstu v podobě dalšího lechtání. "Už jsem raději zticha ty proradná malá bestie!" ukázal Lawe prstem směrem ke mě a zadržoval smích. "Já už budu muset jít, troubo" usmála jsem se na Lawrence a zamávala mu. Teď už směrem do hustých lesů.

Stromy okolo mě tančily a zpívaly lesní píseň, kterou jsem zbožňovala. Každý můj krok doprovázelo tiché prasknutí větví na zemi. Cesta do lesa trvala asi hodinu, takže když jsem došla, byla už tma a měsíc v úplňku svítil skrze větve zpívajících stromů. "Vynikající!" zašeptla jsem při pohledu na tu nádheru a vytáhla jsem telefon. Určitě si říkáte "Šla fotit telefonem?!" ale ono to tak opravdu je.. Nemáme peníze na nějaký kvalitní foťák, proto se pokouším fotit alespoň přes těch pár megapixelů které mám v telefonu. Sehnu se abych zachytila měsíc i větve stromů. Najednou se něco ozve za mými zády. Praskot větví... Okamžitě otočím hlavu. Chvíli mžourám do tmy, kterou jen lehce osvětluje měsíc.. Otočím se zpět a jednoduše nad tím mávnu rukou a fotím dál. Zase.. Praskot větví někde v mé blízkosti. Tentokrát to nevydržím a zvednu se. "Haló? Je tu někdo?" zakřičím do tmy. Známý zvuk se začne linout z druhé strany. "Hele! To není vtipný! Vylezte vy srabi!" otočím se zpět za zvukem. Nic se neozývá zpět. Praskot větví utichl, stejně jako píseň stromů. Zatřásla jsem se zimou. Nějaké rychlé výkyvy teploty  pomyslím si. Za mnou slyším jemné vrčení a praskot větví. Otočím se, chvíli se snažím zachytit neznámý objekt a povede se! Z temné strany lesa vychází velký bílý vlk s jasně modrými oči. Pomalu našlapuje a chodí jakoby se bál, abych neutekla. Začnu pomalu couvat zpátky, snažím se nevydávat žádný zvuk, ale určitě cítí můj strach! Slabé vrčení se proline s náhlým zpěvem stromů. Tentokrát to není krásný zpěv, který uklidňuje, ale spíše ten, co mi říká "Utíkej! Utíkej dokud není pozdě!" prudce se otočím a běžím co mi síly stačí. Slyším jak se křupot větví za mnou rychle zrychluje, raději se ani neotáčím a běžím o život! Zastavím se u mohutného stromu, za který zalezu v domnění, že mě nenajde. Snažím se zpomalit můj tlukot srdce.. Nedaří se... Slyším tentokrát už velmi hlasité, vrčení vedle mé hlavy. Mám zavřené oči a neodhodlám se je otevřít, protože vím, co by mě čekalo. Studený čumák se mi dotkne ruky a poté cítím jak se mi ostré zuby zakusují do předloktí. Syknu bolestí, ale nesnažím se ze sevření dostat, jakoby mě vůně srsti vlka uklidňovala natolik, že mi kousnutí přijde jako malá nepodstatná věc. Cítím jak mi teplá krev proudí po ruce až ke konečcím prstů. Cítím výdech vlka, který se vzdaluje od pokousané ruky a vzdaluje se i z mé mysli. Vůně mizí a bolest se začíná projevovat. Ruka mě začne ohromně štípat. Po tvářích mi stékají kapky slaných slz. Sklouznu po kmeni stromu a z trička pomocí ostrého kamene po mé levici utrhnu kus, kterým si poté obmotám ránu. Stoupnu si na nohy a zavrávorám. Zachrání mne kmen stromu. Odrazím se od něj a pomalým krokem se vzdaluji z lesa.

"Jste si jistá, že to byl vlk a ne nějaké jiné zvíře?" ptá se mě doktor. "Snad poznám vlka ne?" zamračím se a skousnu si ret, abych vydržela pálení od dezinfekce. Doktor jen pokýve hlavou a ránu mi přelepí. "Děkuju" řeknu s úsměvem a odcházím z ordinace. V čekárně už čeká Rizzley s mastí, pro kterou mu doktor nakázal dojít. "Tak?" povytáhne obočí Rizz. "V pohodě" zvednu palec nahoru na znak toho, že je to dobré. "Však to mohlo mít vzteklinu ne?" zamračí se Rizzley a otevře dveře do chodby. "Slyšel jsi někdy o slově újeď?" zasměju se a šmátrám si to k autu. "Ujeď? Kam mám ujet?" zamračí se nechápavě Rizzley. "Újeď! To je návnada pro divokou zvěř, který obsahuje protilátky na vzteklinu. Používá se hodně třeba u lišek" zamrkám a otevřu dveře malého zeleného jeepu. "Hustý" zazubí se Rizzley a startuje motor.

Doufám, že se vám tento delší díl líbil :3 :) Rozhodně mi napište, co si o celkovém vývoji myslíte :) ♥♥