Never Again

Další přeměna

V minulém díle : Zavěsila jsem telefon a nořila se do říše Jednorožců. No počkat... vlkodlaků.. !!

*********
"Melanie, to je pro tebe" křičí máma ode dveří. Seběhnu schody a stoupnu si před otevřené dveře. "Ahoj, Jeremy!" skočím mu kolem krku a zasměji se. "Nějaká nadšená" protočí oči Jeremy a objetí mi oplatí. "Mami, to je Jeremy. Chodíme spolu na chemii. Jeremy, tohle je moje máma" přestavím je a čekám na reakci mámy. "Ahoj, Jeremy. Co tu děláš takhle brzo?" usměje se máma a opře se o zeď. "No, ono už tak brzo není, paní Cooperová. Je půl deváté" zakření se Jeremy a zmateně se na mě podívá. "To vážně? RIZZLEY! Okamžitě sjeď dolů, nebo uvidíš ten tanec!" rozkřičí se máma a seběhne schody nahoru do Rizzleyho pokoje. "Tati? Pojedu s Jeremym. Ahoj" zamávám tátovi a nasadím si koženou bundu. Táta jen zvedne ruku a já zaklapnu dveře.

"Co ty tady?" zvednu obočí a připoutám se. 
"Přišel jsem tě zkontrolovat, chápeš. Aby jsi se nepřeměnila v půlce noci a nepozabíjela všechno co dýchá" zakření se Jeremy.
"Mooc vtipný. Kam jedeš? Škola je na druhou stranu" dloubnu Jeremyho do žeber.
"Jedeme si pro bodyguardy" uchechtne se Jeremy a vyplázne na mě jazyk.
" K čemu jako? Aby na všechny působili těma svýma sarkastickýma obličejema?" prohodím lehce a zazubím se.
"Nějaká vtipná dnes, nemyslíš? Potřebují něco probrat s ředitelem. Chápeš, neznalci chtějí nastoupit na střední školu a to stěží dokončili základku" zamává rukama Jeremy a zastavuje u sídla. 
"Proboha. To snad ne" protočím očima a plácnu se do čela. 
"O čem je řeč?" nastoupí Gabe s Richiem. 
"O čem asi" nadzvedne jedno obočí Jeremy a otočí se směrem na kluky.
"Ahoj, Mel!" usmějí se na mě a zamávají mi před obličejem. 

"Já vás vidím. Ahoj" zamračím se a odtáhnu jejich ruce od mého obličeje.
Po chvíli nastoupí i Nick s Davem a odjíždíme do školy.

"Tak já už jdu do třídy. Mám Dějepis. Ředitelna je hned tam." ukážu klukům trasu a odpojím se od nich hned u skříněk. Párkrát otočím zámkem a vytáhnu si sešit a učebnici. "No tady jsi!" ozve se za mnou dívčí hlas. Rychle se otočím a zaklapnu skříňku. "Ginny! Ahoj!" obejmu štíhlou dívku s nádhernými, modrými vlasy. Ta mi hned objetí oplatí. "Co to bylo za kluky?" vyvalí oči Ginny a usměje se na mě pohledem, co říká 'Tak Ti jsou jako tvoji, jo?'. "Kamarádi. Hlásí se sem" zavrtím hlavou a usměji se. "Vypadají nejmíň na dvacet. Fůůha, ten nejvyšší je fakt hezký" zamrká a podívá se na Rickyho, který s debilním výrazem drží dveře od ředitelny a čeká, než ráčí ostatní vstoupit. "To je Ricky. Nemáme čas, pohni" zasměji se a vyrážím do učebny dějepisu. Učí nás pan Ratthery. Je to takový učitel ani dobrý, ani špatný. Je to ten typický průměr. Občas řve, občas šeptá.

"No.. a jelikož od vás potřebuji nějakou pořádnou známku, tak mi udělejte referát o nějaké, jakékoli pověsti, co se vám líbí. " sedne si na okraj učitelské lavice pan Ratthery. 

"A co všechno tam má být?" prohlásí jeden ze studentů.

"Melanie vám rozdá papíry se všemi informacemi. No honem, na co čekáš Melanie?" podává mi papíry učitel. 
"No.. za pár vteřin se bude zvonit. Tak si pobalte a můžete jít" sesedne z lavice učitel.

"Melanie!!" křičí Nick za mnou. 
"No?" otočím se.
"Ty máš teď ten běh?" usměje se docela falešně Nick.
"No mám no. Proč?" zeptám se Nicka se zvednutým obočím.

"No někdo tě hlídat musí" vyhodí ruce Nick a vražedně se usměje.
"To snad ještě zvládnu ne?" rozejdu se do šaten běžců.
"Budu tam jenom sedět. Neboj... Ber to jako zkoušku, když to dáš, objevím se tam jenom občas. Pokud ne, neběháš" řekne naprosto vážně Nick a chytí mne za rameno.
"Pusť mě, prosím." podívám se na jeho ruku na mém rameni a zamračím se.
"Promiň" okamžitě mě pustí a rozejde se na hřiště.

"Ježiši Melanie, vždyť ty jsi úplně nemožná! Jdi si sednou prosím tě!" řve na mě trenér Jankinson. "Běžet snad ještě umím ne?!" obhájím se snadně. "No očividně neumíš!" reaguje Jankinson. Má krev v žilách začíná vřít a já cítím menší tlak na prsou. "To, že se jednou seknu o pár sekund neznamená, že jsem hned na výhoz! Na co sem potom teda chodím, když mě posadíte na lavičku?!" začnu řvát o sto šest. "Okamžitě zklidni svůj tón. Tak teda potom nechoď, nikdo se tě nedoprošuje!" otočí se Jankinson a protočí oči. Naštvaně vezmu tašku a hodím s ní o lavičky. Najednou vidím, jak Nick běží ke mě s ustaraným výrazem. "Uklidni se, nebo se přeměníš!" zašeptá na mě a dívá se o kolo, jestli ho náhodou někdo neslyší. "Ještě ty do toho?! Jdi se bodnout!" naštvaně odkráčím do šaten. Nick jde za mnou. V šatnách mě popadne nesnesitelná bolest v rukách a nohách. Stejná,jako když jsem se poprvé měnila. "A je to tady. Proboha.. Jako bych to neříkal" praští rukama do trubky a vytáčí číslo na kluky. Začnu řvát. Nick mě vezme do náruče a utíká se mnou obrovskou rychlostí. Rychlostí větru. Mé vlasy jen plavou v tom náporu větru. "Zaryj nehty do sedaček. Snaž se nekřičet" položí mě Nick a sedá si za volant. "Jedeme do sídla. Mění se. Vy se tam dostavte co nejdřív" slyším, jak Nick telefonuje klukům. Jakoby se mi začaly lámat všechny kosti v těle. Praskalo to a bolelo. Nehty se mi začaly měnit v drápy a lehce prodráply kůži na sedačkách. Můj křik musel být slyšel míle daleko. "Jsme tady" zastaví Nick a posadí mě na zem uprostřed pozemku Zajeckiových. 

"Petere? Je to tady." slyším Nicka jak se baví s Peterem. "Přines řetězy" rozkáže Peter a Nick se pro ně okamžitě vydává. Už jen slyším chrastění řetězů a chladné dotyky kovu na mých končetinách. 

  "Nemohu, dále to nevydržím" řeknu a s řevem se utrhnu z mohutných železných řetězů.
 "Dýchej. Mysli na svoji podobu. Věř si!" křikne Jeremy a jedním trhnutím řetězy přiváže k sobě a zahákne o kus železa trčícího ze země....  
"Bolí to" začnu usedavě plakat a řvát do toho. 
"Už jsi u konce." usměje se na mě a já se začnu měnit rychleji než do teď. 

JSEM VLK.. Černý vlk se žlutýma očima.