Who are u?

16.den-Pravdivé lži-part 3.

Jeho rty se přitiskli na ty mé.Projel mnou pocit vzrušení.Ruce které mám založené v klíně jsem dala pevně v pěst.Hlavu jsem otočila na pravo. Jungkook povzdychl a prohrábl si své tmavé vlasy."Co to děláš?" Zašeptala jsem si pro sebe a bolestivě jsem si skousla ret.

Hlavu jsem otočila zpět k němu,ale hlavu nechala sklopenou do jeho hrudi."Promin',to jsem neměl."
Tvedla jsem pohled a podívala se do jeho očí,ve kterých se odráželo slunce z oken."To ne.Zapomen'me na to." Jemně jsem zčervenala."Vím že ti hlavou ted' běhá že mě neznáš ale...
chci abys mě poznala.Když na tohle zapomeneme,dáš mi šanci?Za dva týdny odjíždíš a tak chci mít tu možnost"

U lehkým úsměvem jsem přikývla a napila se horkého čaje."Tak tedy zkus dnes učitelku požádat aby tě pustila na rozchod a pak mi napiš" Do ruky mi vložil papírek s jeho číslem.Odešel a já přešla ke schodům."Co to?" Koukla jsem se na pravou stranu kde je výtah."díky bohu" Usmála jsem se a nastoupila do už fungujícího výtahu.Stiskla jsem dvacáté patro a podívala se na telefon kolik je hodin.

Zaslechla jsem nepříjemné vrzání.Výtah zpomalil a cukl s sebou."Ne prosím jen to ne" Přešla jsem ke dveřím a začala do nich dlaněmi bušit.Začala jsem panikařit.Bušilo mi srdce a chtělo se mi brečet a jemně se mi klepali ruce .

Nervózně jsem si začala prohrabávat vlasy,které jsem měla shrnuté na jednu stranu.Vzala jsem do ruky telefon a zahryzla se do dlouhých nehtů."Ne tohle nemůžu" Vydechla jsem a klekla si nakolena.
„Prosím rozjed' se"

Po pěti minutách mě fobie donutila vytočit Ryanovo číslo."Rozmyslela sis to?" Zasmál se do telefonu když ho po pár vytáčecích tónech zvednul."Ryane,prosím mohl by si přijít?" Řekla jsem s lámajícím se hlasem a setřela si jednu kapku slzy,

Jako by jsem zažívala deja-vu.Tohle je ale jiné.Od té doby co se to stalo mám klaustrofobii a pokaždé když jsem v uzavřené,těsné místnosti vybavuje se mi krutá minulost."Stalo se něco?" Zeptal se a pro změnu zvážnil."Já....zasekla jsem se ve výtahu a už je tady zase ten pocit" Zlomil se mi hlas,Slyšela jsem v telefonu Ryanovi běžící kroky,a jak ztěžka vydechuje."Jsem tam za chvíli jenom vydrž" S těmito slovy hovor ukončil.Zhluboka jsem vydechovala a snažila se uklidnit a nemyslet a minulost.Měla jsem sucho v ústech,potili se mi ruce a slzy se stále hrnuli po tvářích a nepřestali ani když se konečně otevřeli dveře výtahu.

„Ryane" Vydechla jsem,když se mi zatemnilo před očima.Cítila jsem jak mi slábnou nohy a jak padám k zemi."Vanes!" Vyjekl a rychle mě podepřel."Mluv se mnou" Panikařil,bylo to vidět.Měl strach ale byl rád že on byl ten,kterýho jsem požádala o pomoc jak dnes,tak i tehdy.Vzal si mě do náruče a pořád se mnou mluvil.Nevnímala jsem ho,bylo mi tak špatně a chtělo se mi omdlít.

„Van" Učitel si mě posadil do křesla a pohladil mě po tváři."Pro jistotu ji vezmeme do nemocnice." Opět jsem byla v Ryanově náručí.Pomalu jsem začínala lépe vidět ale bylo mi stále blbě.

V taxíku,který jsme zastavili si mě Ryan opřel o svoje tělo."Neusínej" Zašeptal mi do vlasů a ruce ovinul kolem mého pasu

„Co se stalo?" Vyptával se doktor,když mi baterkou svítil do očí."Zasekla jsem se ve výtahu,a balo mi zle.Mám klaustrofobii už od devíti let." Doktor mi ještě posvítil do očí a pak napsal něco na papírek."Až se dostavíte ke svému doktorovi,promluvte si o Anxiolytikum.Jsou to léky proti úzkosti.
„Věděla jsem o co jde.Brala jsem je když se ta věc stala do svých patnácti než....jsem se s nimi pokusila předávkovat.

„Jak ti je?" Zeptal se Ryan,když jsme vystupovali z auta před hotelem."Je mi dobře.Jenom mě molí hlava a točí se" Ryan mě pro jistotu podepřel a i s učitelem jsme vešli do jídelny,kde na nás všichni upřeli pohled."Sakra" Pomyslela jsem si když se Kyle naštvaně zvedl a odešel ke dveřím.

Učitel povyprávěl co se stalo."Tak dobře,Ryane....budu ti důvěřovat že jí pohlídáš až půjdeme na ten rozchod" Ryan přikývl a odešel ke svém stolu.

„Ahoj" Usměvavě jsem pozdravila členy našeho stolu.Ignorovali mě."Hele vím jak to vypadá.Ale fakt s Ryanem nechodím.Strašně mě provokoval a vypadalo to jako by jsme spolu byly.Ale dneska mi jenom pomohl" Ash na mě upřel pohled."Já ti věřím." Usmál se a podal talíř s jídlem.

Když jsem to do sebe hodila odešla jsem na pokoj stejně jako ostatní.Položila jsem se na postel a zavřela oči před světlem.Poslouchala jsem svoje výdechy,a vnímala jak se zvedá můj hrudník."Co se to se mnou sakra děje?" Slza mi sjela po straně a stejně tak i ostatní.Když se ozvalo zaklepání na dveře sedla jsem si a slzy setřela."Můžu?" Zeptal se Ryan a zavřel za sebou dveře."Už odešli?Vůbec jsem si to tu neužila.Vždyt' skoro nic neděláme" Zasmála jsem se a sedla si do tureckého sedu.Po chvilce ticha jsem k němu vzhlédla."Dneska...si byl první komu sem volala,protože si jediný kdo ví mojí minulost.Dneska ses nechoval jako arogantní vůl ale jako přítel.Když se ze mě stala dvojka nebavil ses se mnou.Ale dneska si mi pomohl.Proč?"

Na chvíli odvrátil pohled a odmlčel se.Prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl."Myslím že to bude tím.Že tě pořád miluju."

Hola <3 Omlouvám se za dlouho nepřidaný díl xD nebudu se vymlouvat jen sem byla moc líná :DDD
Tenhle díl byl takový jíný xDD Ale příští díl Vaness zažije krásný rande s Jungkookem <3
Sice jsem zvedla línou prdel ale zase tak živá na to aby jsem to kontrolovala nejsem xD takže se omlouvám za chyby :D

VOTES<->COMENT