Who are u?

Rande nerande.

Nic se nedělo.Jenom odešel a dva pět dní jsme se ignorovali.Už posledních devět dní.Bude mi to tu chybět,ale zároven' se těším na svojí postel.

Dnes sem se vzbudila brzy.Tři a půl hodiny před snídaní.Tudíž je půl šesté ráno.Popadla sem telefon ležící na nočním stolku a projela si nepřečtené zprávy od Jungkooka."Je vzhůru?" Posadila sem se a vlasy nahnula přes jedno rameno.

V-„Promin',včera sem brzy usla.A ano už je mi dobře."

J-„Jsi vzhůru tak brzy?"

V-„Neee píšu ti ze spaní"

J-„Za deset minut před hotelem"

Bleskurychle sem vystřelila z postele ke skříni.Hodila sem na sebe .../VIZOBRÁZEK/.
Rozčesala sem si vlasy a vyčistila zuby.Skoukla jsem se v zrcadle a pak se už jenom vyplížila z hotelu,před kterým čekal Jungkook s větší taškou. „Co jdeme snad do posilovny?" Zasmála jsem se a ukázala na sportovní tašku."Nech se překvapit"

Společně jsme se vydaly někam do neznáma.Cesta trvala nějakých patnáct minut.Okolí bylo ještě prázdné a tiché."Jdeme do školy?" Zasmála jsem se když zastavil před velkou školní budovou."V sobotu?" Nadzvedl obočí a pokračoval v cestě.



„Páni" šeptla sem když jsme stály na střeše.Výhled docela ušel.Počasí bylo dobré takže to co mám mi bude stačit.Sou tu dvě lavičky a různě rozmístěné kytky,mezi kterými je rozložená deka."Piknik?V šest ráno?" Sedla sem si vedle něj když vytáhl všechno.....co bylo v té sportovní tašce.

„Přesně tak.Je tu všechno co máš...chci říct co bys mohla mít ráda" Jeho tváře see zalili červenou barvou.Ale má pravdu.Ovoce,zelenina,palačinky,čokoládové kostičky s jahodami a úplně všechno co mám jen na narozeniny.

„Proč tohle děláš?"Koukla sem se mu hluboko do očí,které zářili radostí ale zároven' v nich byl i smutek."Máš posledních devět dní.A já se rozhodl že chci abys mě poznala.Jak si sama řekla máš důvod,který tě nutí mi věřit.Chci jenom čtyři chvíle s tebou abys měla tu možnost mě poznat"

Do ruky mi podal kousek jakohy v čokoládě a naznačil,že nechce odpověd' a at' si radši zacpu pusu."Můžeš se mě ptát" Usmál se a já začala přemýšlet,co bych chtěla vědět.

„Od kdy tě baví astronomie?Co tě k ní dovedlo?" Vzpomněla sem si na ten večer,když jsme koukaly na hvězdy."Už od mala.Nevím já...prostě mě to chytlo ve škole" Nervózně se zasmál a do pusy si dal čokoládovou kostičku."A co jiné koníčky?" Na tuhle otázku zavrtěl záporně hlavou."Takže si samotář?" Chvíli se odmlčel a rukou si promnul modrou,kostkovanou košili."Jo vlastně jo.Kamarády moc nemám a nějak oblíbený taky nejsem" Jeho tváře opět zrudli a oči tikali jako hodiny po okolí.

„A co ti kluci se kterými si byl na hotelu?" Nejvíc si pamatuju toho blond'atého,a matně i toho s kostkou místo pusy."To byly příbuzní.To víš velká rodina" Nervózně se zasmál a pak padali trapné otázky.


„Moc ti děkuju bylo to....fajn" Mírně sem se usmála když jsme se půl hodiny před budíčkem dostavily na hotel."Za málo.Ještě mám ale tři chvíle tak zase zítra?" S přikývnutím sem se odebrala na pokoj.

* * *

„Dnes nás čeká prohlídka v muzeu a pak se půjde tady na horní louku.Všichni budete mít pevnou obuv,pití a za pět minut se sejdeme tady a vy si vezmete svoji svačinu." Učitelky pusa konečně přestala mlít,protože bych jí asi jebla pánvičkou kdyby mluvila dál


O 4 hodiny později -


„Ah bože!To bylo tak nudný.Koho zajímá korejská válka?" Společně s Carly jsme si stěžovali,když jsme šlapali do kopce na louku nad hotelem,

„Hraje se na lovce.Tým lovců a tým kořistí.Kořisti mají pět minut náskok aby utekli do lesa a pak se lovci vydají vás hledat.Úkolem kořistí je se skrývat a dvacet minut přežít.Když jste uloveni jste lovci."


Učitel vysvětlil pravidla a pak nás rozdělil na dva tými.Sem v týmu kořistí spolu s Carly,Lili,Ashem,a asi dalších dvanáct lidí.Když se odpískal začátek hry rozeběhla sem se k lesu a vylezla na nejlepší strom.Zaslechla jsem další zapískání,které značilo že lovci vybíhají.Pode mnou sem zatím viděla jenom Sofii a její kámošky a Patrica,kterej patří taky mezi jedničky.


Vylezla sem uplně na vrcholek stromu,kde bylo docela vidět na okolí.Do očí mi svítilo sluníčko a mezi vlasy mi probíhal jemný vánek.Je to trochu jako kdyby bylo jaro ale sice jenom je konec března.

„Vanesko" Ucukla sem leknutí a ruka mi sjela z větve,které sem se přidržovala."Opatrně" Zasmál se Ryan a chytil mě za boky."Věděl sem že budeš na stromě."

Když sem byla malá bydleli jsme u jezera.Okolí byl jen les a malá vesnice asi dva kilometry od nás.Na druhám konci jezera bydlel Ryan ve vile o něco větší než ta naše.Známe se doslova od narození.


Tvrdí že to byl osud.Jsme narozený ve stejný den a máme rádi stejné věci.Naše mámky měli pokoj spolu v porodnici a o pět let později se Ryanova nastěhovali vedle nás.Máma si s jeho hodně rozuměla a když jsme s Ryanem začali chodit byly obě nadšené.Pořád chtěli abychom se v devatenácti vzali a abychom naše děti pojmenovali po nich.Vždycky říkali že budeme mít dvojčátka protože Ryan je z dvojčat a já byla taky z dvojčat jenom sem se narodila sama.

Máma se těžko vyrovnávala s tím že jí druhá dcera zemřela ale já přišla o dvojče a i když mi bylo pět minut bolí to do dnes.

Pak jsem se ale s Ryanem rozešla a s mamkou jsme začali dům u jezera pronajímat.A ted' bydlíme ve vile na skále o moře.

A když jsme ještě bydleli u jezera tak jsme s Ryanem jako malí dělali že jsme ninjové a různě jsme lezli a skákali v lese.Často se nám něco stávalo a když sem v lese vždycky vylezu na nejvyšší strom.

„Chycena" Zasmál se a pak jsme společně slezli dolu.


Po dvaceti minutách hra skončila a my odešli společně na oběd.




„Hele Van sedni si k nám!" Ryan mě bez mého souhlasu strhnul k jejich stolu a všichni na nás upřeli pohled.Okolo se začal roznášet šum pomluv a udivených nádechů.

„Wan chtěla bys se mnou zase chodit?"

Hello!Ták je tu další díl.Tenhle je nudnej protože je to taková spojka ale v tom dalším vám prozradím že Van tak trochu zjistí tajemství Jungkooka xDD Co myslíte bude s ním chodit nebo ne?XDD