S rozumem v koncích

6.kapitola

Ráno jsem se probudila plná energie. Od rozhovoru s McGonagallovou uběhl týden. Byl to poměrně klidný týden, a to i přes tajné srazy se Zabinim a zbytkem jeho party. Zatím mi to procházelo a já doufala, že to tak zůstane i nadále. S úsměvem na tváři jsem se odebrala do koupelny a následně do společenské místnosti. Vstala jsem překvapivě brzy, a tak jsem se posadila do křesla u krbu s knihou v ruce. Bylo příjemné si pro jednou v klidu číst.
Vyrušilo mě až nesmělé poklepání na rameno. Myslela jsem, že to je Roger. Ale byl to Pery. Prvák, který s ním sdílel ložnici. S ním a s Harrisem.
„Hermiono? Můžu se na něco zeptat?" vypadlo z něj nakonec.
„Ptej se."
„Je Roger doopravdy jiný než jeho bratr? A než Zmijozel?"
„Ano. Roger je inteligentní a velmi milý kluk. Nezaslouží si vaše chování," chladně jsem mu odpověděla. A čekala jsem, kdy se dostane k tomu důležitému.
„Já to vím," sklesle odpověděl a posadil se na zem přímo před krb, ale obličejem ke mně.
„Tak proč se k němu chováš špatně?"
„Protože se bojím, že by mě Harris a zbytek Nebelvíru neměl rád," smutně odvětil.
„Je Harris a jeho parta doopravdy fér? Jsou tvými přáteli?"
„Ne, ani ne. Ale neuráží mě a dělají, že jsem vzduch."
„To ti doopravdy vyhovuje?" podivila jsem se.
„Lepší než kdyby mě uráželi..."
„To si opravdu myslíš, že je lepší být přehlížen než mít přítele a být terčem? Když jsi terčem, znamená to, že si tě všimli. Ví, že existuješ," shodila jsem masku a mile mu odvětila. Nedočkala jsem se reakce. Proto jsem se rozhodla pokračovat: „Ty to chceš změnit, viď? Jinak by ses se mnou právě teď nebavil."
„Já bych se s Rogerem rád bavil. Asi," špitl potichu.
„Tak ho jdi potichu vzbudit, tak abys nevzbudil ostatní, a přiveď ho sem," pobídla jsem ho. Než jsem se nadála, byl pryč. A hned vzápětí byl zpátky i s rozcuchaným a rozespalým Rogerem.
„Co potřebuješ, Hermiono?" zeptal se mě.
„Já nic. To Pery ti chce něco říct," mrkla jsem na něj. Nejistě se pootočil na Peryho a čekal. Pery se narovnal, nadechl a spustil.
„No... víš... já bych se s tebou asi začal rád bavit. A chci se ti omluvit, že jsem se tě nikdy nezastal," pokrčil rameny. Pozorovala jsem Rogera. Vykulil oči a pak se velmi nejistě usmál. Mrkl na mě. Kývla jsem. Myslím, že by si mohli rozumět.
„To je v pořádku. Já to chápu. A děkuju. Budu rád, když budu mít, pro změnu, s kým sedět na hodinách a tak. Vlastně jsem strašně rád za tvou nabídku a samozřejmě ji přijímám." S velmi vážným výrazem podal Perymu ruku. Ten ji přijal. A tím to bylo dovršeno. Očividně to bylo gesto, které znal Roger od svého bratra. Moc jsem tomu nerozuměla, proč to bylo potřeba k utvrzení přátelství, ale budiž. To bude určitě nějaký další divný rituál od Zmijozelu.
O hodinu později se začali do společenské místnosti trousit další lidé. Počkala jsem, dokud jsem nezahlédla Nevilla a Ginny, a pak i s Rogerem a Perym jsme se vydali na snídani. Ginny a Neville zvědavě pokukovali po Perym. Mrkla jsem na ně a ukázala vztyčené palce nahoru. Poté už jsme dorazili do Velké síně. Samozřejmě jako první. Usadili jsme se a pustili se do jídla.
Po chvíli se Velká síň naplnila a mně jako vždy přilétl přímo do jídla papírek. Vážně by mu mohl Zabini určit jinou přistávací dráhu.

Za 15 minut v knihovně.
B

Stručné a jasné. Proč ne. Jen jsem se podivila nad podpisem. Po třech dnech zmizelo jeho vznešené Blaise Zabini a nahradilo to B. Zabini. Další den už se mu asi nechtělo psát ani jeho příjmení a začaly mi chodit jeho vzkazy s iniciály B. Z. A dnes jen B. To zavání něčím jako důvěrou či možností se nazývat známými. Nebezpečná půda. Krajně nebezpečná půda. Brrr.
Posunula jsem papírek k Rogerovi a ten k Ginny a Nevillovi. Když všichni kývli, zvedla jsem hlavu a podívala se přímo na Zabiniho. No dobře. Tak teda přímo na Blaise. Poté jsem se zvedla i se svou skupinkou.
„Kam jdete?" vypískl zděšeně Pery. Roger mě zatahal za rukáv. Koukla jsem se na něj.
„Nemohl by jít Pery s náma? Aspoň bych ho představil," špitl. Povzdychla jsem si.
„Pery, dokážeš udržet tajemství?" zeptala jsem se ho zcela vážně. Pery kývl. „A jsi připraven se setkat s lidmi, kterých se bojíš?" Tentokrát chvíli trvalo, než jsem se dočkala odezvy. Ale nakonec kývl.
„Dobře. Tak pojď s námi," svolila jsem a vydala se na cestu.
Přišli jsme tak akorát. Blaise nesnášel, když jsme přišli pozdě. Stejně jako Parkinsonová a Malfoy. Zašli jsme na naše smluvené místo a čekali. Netrvalo dlouho a celý hadí průvod se objevil. Jako vždy jsme na sebe kývli. Podezíravě přejeli pohledy Peryho. Ten se jen mírně zavrtěl. Byl docela statečný. A Roger se vyřítil ke svému bratrovi. Sledovala jsem to s úsměvem. Nemohla jsem jinak. Byla v tom bratrská láska.
„Tak jak se máš?" zeptal se ho Blaise s úsměvem.
„Výborně! Skvěle! Mám nového kamaráda, víš? Dneska se mi omluvil a tak. Jmenuje se Pery. A Hermiona mi včera večer pomohla s úkolem. No vlastně mi ho nadiktovala. Weasley zuřil. Prej mu vždy pomohla, ale nikdy mu to nenadiktovala a..." Najednou se zasekl ve svém nadšeném vypravování. Podíval se na mě. Pak na Blaise.
„Pokračuj, Rogere. Řekni mu to klidně celé. Mně to je jedno," řekla jsem pevně a rozhodla se dívat na místo kousek nad Blaisovou hlavou.
„A prej se najednou objevil malej parchant, který není nic jiného než nepovedený zvěd Smrtijedů a tahle... tahle... mudlovská šmejdka mu to celé nadiktuje...," dokončil Roger s obtížemi. Zaslechla jsem zalapání po dechu. Kupodivu nebyl slyšet jen ze strany mých věrných Nebelvírů, ale i ze strany Zmijozelů.
„On ti řekl mudlovská šmejdko?" zeptal se nevěřícně Blaise.
„Ano. Ne, že bych na to nebyla zvyklá," rádoby klidně jsem odvětila a ušklíbla se.
„Já toho parchanta zabiju. Ne. Mám lepší nápad. Já ho vykastruju! Hned jak se vrátíme do věže. Nejen že uráží v jednom kuse Rogera a teď ho nazve dokonce parchantem a zvědem Smrtijedů. On se opovažuje tebe, na celém světě zrovna tebe, nazvat mudlovskou šmejdkou?! A není trochu pokrytec?!" rozzuřila se Ginny.
„Není třeba ho kastrovat. I když by to ničemu nevadilo. Ale mám lepší nápad," podotkla Parkinsonová. Nečekala jsem, že se ze strany Zmijozelu dočkám něčeho, co připomínalo soucit natož pomoci. Byla jsem v šoku.
„Zavři pusu, když se divíš, Grangerová," ušklíbl se Malfoy. Poslušně jsem ji zavřela.
„Jaký nápad?" dostala jsem ze sebe.
„Co takhle nějaký lektvar?" nabídla možnost.
„Mám možná ještě lepší nápad." ozval se poprvé Neville. „On nebude očekávat žádný útok. Co takhle rovnou trojitý? Když mu Ginny vynadá a třeba ho i prokleje, bude si myslet, že je to vyřešeno. Pak se mu může, čistě náhodou, objevit v pití nějaký lektvar. Je třeba, aby jako protijed byla nějaká rostlina. A já mu pak dám rostlinu, která účinky lektvaru znásobí. Nebude kontrolovat, jakou rostlinu mu dávám, je v bylinkářství stejně mimo jako já v lektvarech," pokrčil rameny. A my všichni v šoku zírali. Tak geniální, a hlavně velmi podlý plán a vymyslel ho Neville. I zázraky se dějí.
„Nemám slov, Longbottome. Možná v tobě nakonec přece jenom něco je," naznačil pochvalu Blaise.
„Skvělý, Neville! Já do toho jdu. Ale na lektvary jsem taky levá, takže to ponechám těm, kterým to jde nejlíp. Což z nás je Hermiona a Malfoy," souhlasila hned Ginny. Malfoy se ušklíbl. Ale nakonec souhlasil. Všichni souhlasili! Někteří sice s pořádnou dávkou protestů, že to dělají jen kvůli Rogerovi, ale souhlasili. A já byla v šoku. Tohle je velmi nebezpečná půda. Spojenectví. To už byla dnes druhá půda pod nohama, která se mi zdála podezřelá. Tohle neskončí dobře. Oprava. Tohle nemůže skončit dobře.
„Nebelvír a Zmijozel se spojí? Chraňte se, kdo může. Tohle nemůže nikdo přežít," zašklebila jsem se a byla odměněna výbuchem smíchu od Nebelvíru a zacukáním koutků, a hlavně výrazného protočení očí ze strany Zmijozelu.