S rozumem v koncích

22. kapitola

Z pohledu Draca

Byl jsem nervózní, když Snape pro ně šel. Nevěděljsem, jak se mám rozhodnout. Bylo to těžké a v sázce toho bylo tolik.Opravdu jsem potřeboval nějakou jistotu. A i když jsem se jako jedinýnevyjádřil, nervózní byli všichni. Ale nebyl čas se navzájem uklidnit, protožeběhem chvilky byl Snape zpět i s Nebelvíry. A ti se tvářili vážně. Ažpříliš. U Nebelvírů je každý zvyklý na vztek a smích. Popřípadě radost,nervozitu nebo odhodlanost. Ale vážnost je vzácná. Velmi vzácná. A teď se námtu předváděla v plném rozsahu.
„Takže, jak zní vaše rozhodnutí?" zeptal se Harry.
„Já jsem se rozhodl zůstat. Kvůli bráchovi i kvůli Perymu," ozval se Blaisejako první. A dost visel očima na Harrym. A tomu se ulevilo. A to velmi okatě.Očividně mezi nimi přeci jen bude něco víc, než je jen sexuální vztah.
„Já také. Nechci vás ztratit," přidala se Pansy.
„Taky jsem se rozhodl zůstat. Na druhé straně bych nikdy nepřežil," vyjádřil seCrabbe.
„Já taky," přidal se Goyle. Byl jsem za ně za oba rád.
„Já ne. Já odcházím na stranu vítězství," ozval se Nott. Musel jsem seušklíbnout. Já jsem si nebyl tak jistý v tom, jaká strana vyhraje, arozhodně jsem nebyl tak hloupý, abych před stranou dobra řekl, že se přidávámna stranu zla, a ještě řekl, že zvítězí. Ale Nott nikdy nebyl zrovna chytrý.
„Jak je libo, tamhle jsou dveře. Ráda bych řekla, že jsme tě rádi poznali, alenechci lhát," nechala se jízlivě slyšet Hermiona. A Notta tahle reakce očividnězaskočila. Ale poslechl. Kupodivu.
„Nevím, opravdu nevím, jak se rozhodnout, a potřebuji radu a ujištění,"pověděla pomalu a opatrně Millicent.
„Posloucháme," ozvala se Ginny.
„Nechci zradit rodinu. Miluju je. Ale cítím se tu mnohem lépe než doma. Navícmám strach o sestřičku. Když se rozhodnu zůstat, ona ztratí mou ochranu. Budese muset vrátit domů. Když se rozhodnu pro stranu Temného pána, budeme obětrpět, ale nezradíme rodinu a já ji budu moct chránit," podělila se o svouobavu Millicent.
„Takže chceš za každou cenu ochránit svou sestřičku a jsi ochotná zradit zbytekrodiny?" ujišťoval se Harry. Asi aby vše správně pochopil. Občas jsempřemýšlel, jak to, že ve škole nijak nevyniká, ale mimo školu je absolutněbystrý a soběstačný.
„Ano," odpověděla poměrně sebejistě. A očividně ji to stálo dost přemáhání samasebe porazit ve vnitřním boji.
„To není problém, tvá sestřička se nikam vracet nemusí. Zařídíme to," pokrčilrameny Harry, jako by nic nebyl problém. Jenžepro něj asi nebyl, uvědomil jsem si. Bylo to zvláštní. Neměl nic a přitomměl všechno.
„Opravdu?" ujišťovala se Millicent. Když se jí dostalo kývnutí od všech Nebelvírů,sklouzla pohledem ke Snapeovi.
„Neříkám to rád, ale Nebelvíři opravdu dokáží nemožné. A když Vám slíbili, žeji ochrání, tak ji ochrání," ozval se na její výzvu.
„Dobře, pak tedy zůstávám," řekla pevně. A všechny pohledy sklouzly ke mně. Byljsem na řadě, ale stále jsem nevěděl, co jim mám říct.
„Nejsem si jistý," rozhodl jsem se pro upřímnost.
„Proč?" vyrazila ze sebe Hermiona. A všiml jsem si odhodlání v její tvářia skrývané bolesti. Ale tu jsem si možná jen představoval.
„Protože momentálně mám všechno. Moc, peníze, jméno, rodinu a dědictví. Když sek tomu obrátím zády, nebudu mít nic a sám budu nic. Otec mě vydědí. Nebudumít právo na jméno, peníze, dědictví a ani na tu moc, která se s mýmjménem nese. A budu opovrhovaný na straně dobra, protože jsem – a vždy budu –syn svého otce," vysvětlil jsem.
„Ach, musím přiznat, že to máš těžké. Ale zkus si vzpomenout na tři věci, kterépro tebe kdy strana zla udělala. Nebo pro tvou rodinu. Tři věci, které tizměnily život k lepšímu," poprvé se ozval Neville. A řekl opravdu chytrouvěc. Ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem přijít na žádnoutakovou věc. Možná jednu. Jedinou.
„Dala naší rodině moc," pronesl jsem nakonec. A Hermioně se mezi očima utvořiladrobná vráska.
„A dál? Moc můžeš mít i u nás. Ale zaslouženou, čistou a sám za sebe. Moc, zakterou nikomu nebudeš muset být vděčný, protože si ji vydobydeš sám, i kdybys trochou naší pomoci do začátku," přidal se Harry k argumentování.
„Potřebuji mít jistotu. Pokud se k vám přidám, ztratím vše. Potřebuji mítjistotu, že něco získám nazpátek," řekl jsem nakonec. A upřeně se díval naHermionu. A ta mi pohled upřeně opětovala.
„Miluješ Hermionu?" zeptala se zničehonic Ginny. A mně zaskočilo.
„Cože? Ne. Já ani nevím, jestli milovat umím. Ale je mi s ní dobře as ní se cítím jako lepší člověk. Proč?" zeptal jsem se zmateně.
„Tohle uvědomění by ti mohlo pomoci se rozhodnout," pokrčila rameny Ginny.
„Jakou jistotu potřebuješ?" zeptal se Harry a vrátil se k tématu.
„Vlastně víc jistot. Třeba tu, že získám novou rodinu. I když ne pokrevní. Vás.Pak ujištění, že se aspoň pokusíme přemluvit mé rodiče ke změně stran.Bezpochyby tu, že nám pomůžete. Protože pro mě i tady zbytek bude velmitěžké se nějak usadit na vaší straně. Taktéž tu, že se ujistíte, že nás budoubrát všichni vážně. A ještě poslední. Hermiono," oslovil jsem ji, „potřebuji odtebe ujištění, že necouvneš zpátky z toho, co se mezi námi děje, i kdyžtoho není mnoho. A také to, že mi odpustíš pár chyb, kterých se určitědopustím." A čekal jsem. Má nervozita stoupala. Hadi byli nervózní se mnou.Nebelvíři rozpačití a zamyšlení.
„Mohu tě ujistit v pár věcech. Nás neztratíš. Nás jedině získáš, takžemyslím, že první požadavek můžeš považovat za splněný. Také se mohu pokusitnastínit tvoji žádost o přemluvení tvých rodičů, stejně jako přemluvení všechvašich rodin k přidání se k nám. Budu za to bojovat, ale výsledek tinezaručím. Pomůžeme vám. S tím se tak nějak počítá. Rozhodně vásneopustíme. Ale musíte se smířit, že ze začátku to budete mít těžké, každýplatí za své chyby v minulosti. Ale časem vás opravdu budou brát vážně.Vezměte si tady vaši hlavu koleje. Ale poslední požadavek není na mě,"promluvil rozvážně Harry a podíval se na Hermionu. Všichni jsme se na nipodívali. Ona se zamračila.
„Nech mě přemýšlet o důsledcích mého rozhodnutí. Dej mi minutku," ozvala se.Takže naději jsem měl.
„Děkuji, Harry. Myslím, že tohle bude stačit. Víc toho dát nemůžete. To chápu.I všechny tvé dodatky," poděkoval jsem upřímně za mě i za ostatní hady, kteříse na Harryho usmáli. „Jen, jak to myslíš s tou hlavou koleje?" zeptaljsem se zmateně.
„Myslím, že to vám musí říct sám profesor Snape," pokrčil rameny Harry. A játiše souhlasil a rozhodl se počkat.
„Hermiono?" zeptala se nakonec Pansy, která to asi nemohla vydržet. A nebylasama. Já už pukal nervozitou.
„Já nevím. Draco, chceš toho po mně tolik. Vždyť mezi námi vlastně nic není.Jen pár doteků a tělesná blízkost. A já nevím, jestli to chceš směřovat dál.Protože mně to věčně stačit nebude. Já budu chtít plnohodnotného přítele. Takžepokud na to nebudeš mít, nemohu ti zaručit, že to mezi námi neskončí. Ale... alemohu ti zaručit, že necouvnu. Dokud mi náš vztah bude vyhovovat. Ale dám tivčas vědět. Pokud to pomůže. K druhé části – já umím chyby odpouštět, alemusí jich člověk upřímně litovat. Pokud budeš, vše bude v pořádku a chybyzvládneme. Větší jistoty ti dát nemohu," upřeně se na mě Hermiona dívala. A mněse ulevilo.
„To mi stačí, děkuji," kývl jsem. „Takže... tím pádem zůstávám zde. Na stranědobra. A plně doufám, že nebudu litovat," mrkl jsem směrem k Nebelvírům avěnoval křivý úsměv Hermioně.