S rozumem v koncích

9. kapitola

Druhý den byl poměrně rušný. Od rána na mě Ginny házela různé pohledy a zpívala si jakousi písničku o lvech a hadech. Tímhle ale neštvala jen mě, ale celý Nebelvír. Ne, že by jí to nějak vadilo. Neville hned ráno poslal dopis babičce a poprosil ji, aby to provedla a odpověděla pokud možno hned, že ten problém docela hoří. Doufali jsme, že odpověď dostaneme do tří dnů. Ten problém totiž doslova hořel. Pery byl od rána jako na jehlách a nestačilo veškeré utěšování z naší strany ani povzbudivé mrknutí od Blaise, které si vysloužil hned na snídani. Roger byl z toho nešťastný a doufal, že bude moct nějak pomoct. A já doufala, že přežiju večer. Večer strávený děláním lektvaru s Malfoyem pro toho pitomce Rona. Už jsem se vyloženě nemohla dočkat. A možná právě proto celý den uběhl jako voda. Vůbec jsem neměla chuť jíst, ale díky věčnému rýpání Ginny jsem stále udržovala svá ústa plná. Neměla jsem ani tu nejmenší chuť odpovídat na její otázky.
„Hermiono! Tak mi aspoň odpověz na jednu věc. Jaká je tvoje oblíbená barva? A zvíře?" otravovala Ginny dál.
„Zelená a tygr. Nebo jakákoliv kočkovitá či psovitá šelma. A jen tak mimochodem, jsou to dvě věci a ne jedna. A vzhledem k tomu, že se tamhle Malfoy už zvedá, vás opouštím i já. Postarejte se o Peryho a Rogera," odvětila jsem a začala se zvedat.
„Provedem!" zasalutoval Neville. Musela jsem se usmát. Tento rok měl mnohem větší sebevědomí než jindy. Těšilo mě to.
Po pěti minutách jsem se objevila na místě setkání. Malfoy přišel asi tři minuty po mně. Mezitím jsem si ale stihla místnost prohlédnout. Bylo tu už vše, co bylo potřeba. Malfoy se činil.
„Čemu se zase divíš, Grangerová?" zeptal se znuděně.
„Tomu jak jsi aktivní," ušklíbla jsem se.
„Výborně. Takže jestli už ses rozkoukala, můžeme začít," kývl na mě. Zezačátku to byl boj, ale následně jsme si udělali systém, co a jak kdo bude dělat. Pracovali jsme potichu a šlo nám to docela od ruky. Ticho narušil až Malofy.
„Zjistili jste už něco?" zeptal se zdánlivě znuděně. Ale zdálo se mi, že jsem zaslechla náznak zvědavosti.
„Nic moc. Dneska Neville napsal babičce. Celý den se snažíme udržet v psychickém zdraví jak Rogera, tak Peryho. Není to nijak lehké, Nebelvír nijak nepomáhá. Ale Harry klukům dal nějakou svou knihu o famfrpálu a pak si s nimi chvíli povídal. Myslím, že jim to zvedlo náladu," pokrčil jsem rameny.
„Potter se nějak zapojil? Co to?" Vypadal upřímně překvapeně.
„Ron si mu začal stěžovat na to, co mu Ginny udělala. Harry mu řekl, že si o to koledoval a že by si měl dávat větší pozor na to, co vypouští z pusy. Ronald se nafoukl a uraženě kamsi odešel s Levandulí. Harry nad tím mávl rukou a přidal se k našemu kroužku. Když zabavil kluky knihou, přiznal se, že už mu Ronald leze krkem a nejradši by mu dal hezky po mudlovsku pěstí, aby se vzpamatoval," usmála jsem se.
„Nestačím se divit."
„Jo, my taky ne, ale řeknu ti... Ronald dost vyváděl po tom, co včera předvedla Ginny. A řekl jí, že už ji nepovažuje za sestru. Ginny mu oznámila, že mamka mu vzkazuje, ať se vzpamatuje, nebo ať si ji nepřeje. Obávám se, že mu to ale nedošlo do mozku."
„Žádné překvapení. A jak to jde s prváky?" zeptal se. Zdálo se mi, že je nějak moc zvědavý a nějak se moc ptá.
„No jak? Blbě. Vyhrožovat jim nemůžeme, ale objednali jsme od Freda a George pár dávivých dortíčků, tak třeba to trochu pomůže. A pokud ne, tak je předhodíme vám. A teď já. Mám jen dvě otázky. Možná tři. Jak to jde se Zmijozely? A co to že se tak zajímáš? A záleží ti na Rogerovi, nebo to děláš jen kvůli Blaisovi?" zvědavě jsem se na něj podívala. Měl klidnou tvář, která nevyjadřovala žádné emoce. Jako vždy. A věnoval se své práci.
„Nijak mě tvá zvědavost nepřekvapuje. Zmijozelové budou v pohodě. Oznámili jsme jim, že pokud se doslechneme jen o jednom křivém slově na účet Rogera nebo jeho nebelvírských ochránců, což máme na mysli tebe a zbytek, zakusí to, co většina Nebelvírů. Tvářili se vyděšeně. Zajímám se, protože to vše pak přetlumočím Blaisovi, když jsme byli dnes ochuzeni o knihovnu. A záleží mi na Rogerovi, protože ho znám od mala. Je to bratr mého nejlepšího přítele. To, že jsem Zmijozel, neznamená, že nejsou osoby, na kterých mi záleží," významně se na mě podíval.
„Já vím, vidím to u Blaise," pokrčila jsem rameny.
Dál jsem se věnovala práci. On totéž. A najednou se ozvala z venku rána.
„Kurva! Co to bylo?" vypadlo ze mě.
„Ach to něžné pohlaví. Obávám se, že si Protiva pohrál s brněním a někdo si toho nevšiml." A jen co to dořekl, otevřely se dveře. A v nich nestál nikdo jiný než Snape.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, co tady provádíte?" shlížel na nás.
„Vaříme lektvar pro Weasleyho, pane," odpověděl s mírným respektem v hlase Malfoy.
„Vy dva společně?" nadzvedl Snape jedno obočí.
„To se má tak, pane. Ronald nazval Rogera parchantem a nepovedeným zvědem Smrtijedů a za to si zaslouží potrestat," pokrčila jsem rameny.
„A navíc tady Grangerové, řekl, že je mudlovská šmejdka," dodal Malfoy. Překvapoval mě víc a víc.
„A vy dva jste usoudili, že trest jeho sestry nestačil?" zeptal se Snape. Zatím nevypadal naštvaně. Spíše upřímně překvapeně. Ale tón jeho hlasu byl stejně ostrý jako břitva.
„Nejen my dva. Taky Ginny, Neville, Pansy a Blaise. A vlastně i Pery a Roger, ale ti s tím nemají nic společného, přísahám," řekla jsem.
„Věřím vám. Máme se s Minervou na něco připravit?" zeptal se a popošel blíže k nám a začal zkoumat lektvar.
„Weasley nebude moct jíst a pak ho popálí nebo co nějaká rostlina," podotkl Malfoy.
„Poměrně drastické. Možná byste se Vy se slečnou Parkinsonovou a panem Zabinim mohli trochu krotit ve svých nápadech," podíval se přísně na Malfoye.
„Pane, tohle všechno vymysleli Nebelvíři," odvětil Malfoy a Snape povytáhl obočí.
„Takže by bylo vhodné zavolat Minervu," usoudil Snape a začal se otáčet k odchodu.
„Pane, nemohl byste z toho profesorku McGonagallovou vynechat?" zeptala jsem se a byla jsem si jistá, že jsem se červenala.
„Ale, ale. Pročpak?" zeptal se Snape a opět povytáhl obočí. Začalo mě to velice rozčilovat.
„Protože mi výrazně doporučila se chovat více nebelvírsky a pochybuju, že tohle chování do toho spadá. A myslím, že by ji ani nepotěšilo, že se tak zachovala i Ginny a hlavně Neville," pokrčila jsem rameny a modlila se k Merlinovi, aby to prošlo.
„Přijmete jakýkoliv trest?" zeptal se Snape.
„Nechcete první říct, o jaký trest jde? Ne že bych Vám nevěřila, ale jste Zmijozel, takže Vám přirozeně nevěřím," zeptala jsem se.
„Jste v Nebelvíru, neměla byste být odvážnější?"
„Myslím, že svou odvahu poměrně vyčerpávám každý den, když bojuji proti většině Nebelvíru," odfrkla jsem si.
„Pravda. Neřeknu nic Minervě, pokud přijmete tento trest. Přijdete v jeden den do zmijozelské místnosti a odpovíte na jakékoliv tři otázky, které Vám moji hadi položí." Založil si ruce na prsou a shlížel na mě tím svým temným pichlavým pohledem. Když jsem se po očku podívala na Malfoye, vypadal velmi překvapeně a šokovaně.
„Pane...," ozval se jmenovaný.
„Nevyjadřujte se, pane Malfoyi. Protože Vám může skupinka Nebelvírů položit jakékoliv tři otázky, na které musíte odpovědět. Při mé přítomnosti. Samozřejmě budu přítomný i při pokládání otázek tady slečně Grangerové. Souhlasíte se svými tresty?"
„Hm... Jaksi nemám na výběr. Může tam jít se mnou rovnou i má skupinka Nebelvírů?" zeptala jsem se.
„Musíte si uvědomit, že tímto Vám je prokazována obrovská čest a důvěra. Můžete vzít slečnu Weasleyovou a pana Longbottoma. Ale nikdo z vás nesmí pak nic prozradit. Z toho, co se dozvíte, ani z toho, co uvidíte," podotkl Snape.
„Dohodnuto," kývla jsem.
„Dobře. Pane," ozval se nevrle Malfoy.
„Teď byste se měli věnovat svému lektvaru, nebo bude nepoužitelný. A příště se třeba zamkněte," otočil se a já opět získala pohled na jeho vlající hábit. Musím zjistit, o jaké kouzlo jde, umanula jsem si.
„Musím říct, že i když z trestů nejsem nijak nadšený, jsem rád, že nás objevil Snape a ne nikdo jiný," dořekl Malfoy a zamkl dveře.
„Vyvázli jsme podezřele snadno. Ani body nám nestrhl," řekla jsem přemýšlivě. Malfoy nijak nezareagoval, a tak jsem se stejně jako on věnovala práci.
Po hodině jsme měli hotovo. Lektvar jsem si vzala a pak odešla z učebny. Malfoy tvrdil, že se o zbytek postará.