S rozumem v koncích

15.kapitola

„Takže?" popohnala jsem ho. To on o tom chtěl mluvit, tak ať mluví.
„Co uděláme s tím, co jsme se dozvěděli?"
„Máš na mysli naše obavy a můry, či tu osobní věc?" zeptala jsem se narovinu.
„Jak tu?! Je to důležité. Viděla jsi na vlastní oči, že se mi líbíš. Nikdy bych ti to nepřiznal. A pochybuji, že ty bys mi někdy přiznala, že se já líbím tobě. Takže... co s tím uděláme?" zeptal se stále nabručeně.
„No to si piš, že bych si to tajemství vzala do hrobu. Co třeba nic? Co dělat, že nic z toho nevíme?" zeptala jsem se a už jsem začínala být taky naštvaná. Hodně.
„A k čemu by to bylo dobré?"
„A k čemu je dobré to řešit?"
„Dobře, tohle nikam nevede. Předložím tedy svůj návrh. Co třeba se začít tajně scházet? Ukojíme touhu a zvědavost a třeba nás ta posedlost přejde," ušklíbl se.
„Zbláznil ses?! Myslíš, že už nemám na problémy zaděláno dost?!" vyjela jsem na něj.
„Hermiono," začal a společně s tím se začal přibližovat, „touha by se neměla potlačovat. Jinak by mohla vybuchnout v nepravou chvíli, víš?"
„Co to jako děláš!" ozvala jsem se a začala couvat.
„Nic," stále mluvil tím podmanivým tónem.
„Okamžitě se přestaň přibližovat! Dej mi pokoj!" začala jsem propadat hysterii.
„Hm, hm...," vydal ze sebe a přibližoval se dál. A já už neměla kam couvat. Narazila jsem na zeď. A jeho ruce se objevily u mé hlavy.
„Dej mi pokoj! Okamžitě!" vykvikla jsem.
A tím jsem asi něco spustila, protože se sklonil a políbil mě. Jeho rty byly stejně jemné a něžné, jak jsem si představovala. Vzdychla jsem a tím jsem umožnila jeho jazyku hrát si s tím mým. Byla to slast. Neuvěřitelně se to lišilo od toho jediného nepovedeného polibku s Ronem. Bylo to vzrušující, neuslintané a povznášející. A já se úplně zapomněla bránit. A dokonce jsem začal spolupracovat. Moje ruce se zapletly do jeho vlasů. Jeho ruce už dávno obývaly můj pas a jedna z nich mě začala hladit po zádech. Vzdychl. A to mě probralo z transu.
Rychle jsem ho od sebe odstrčila a zakryla si pusu rukou. A velmi zbaběle vzala nohy na ramena. Proboha. Co jsem to dovolila. Co se to stalo. Sakra. Kdyby to aspoň nebylo tak fajn! Ježiši a co tomu řeknou lvíčata, až se to dozví? Proboha! Jsem mrtvá žena... V záplavě myšlenek jsem dorazila do nebelvírské společenské místnosti a spatřila na zemi sedět Harryho, Ginny, Nevilla a Rogera.
„Kde je Pery?" zeptala jsem se.
„S bratrem," odpověděla Ginny a zkoumala mě.
„Co je?" zeptala jsem se. Opět.
„Proč s tebou chtěl mluvit Draco?" zeptal se Harry a zvědavě si mě měřil.
„Protože jsme oba viděli věci od toho druhého, které měly zůstat tajné," odvětila jsem.
„Já jdu spát, jsem unavený," ozval se Roger. Všichni jsme mu popřáli dobrou noc. A ti tři si mě neustále měřili pohledem. Kurva. Já opravdu nejsem dobrá lhářka. Tohle nezvládnu.
„Máš opuchlé rty," poznamenal Neville.
„To teda nemám!" vyhrkla jsem příliš rychle.
„Máš. A lesknou se ti," dodala Ginny.
„Myslím, že ses s Dracem líbala," usoudil Harry a stále si mě měřil pohledem.
„To není pravda!" vykvikla jsem.
„Je," ozval se Neville.
„Není! Proboha! O co vám jde?"
„O pravdu," řekl Neville.
„Hele, opravdu to neřešte. Nic se nestalo," řekla jsem a měla jsem z té lži dobrý pocit.
„Možná by ti ta lež vyšla, kdyby ti nezakolísal hlas," řekla Ginny.
„My se nebudeme zlobit, když nám řekneš pravdu," řekl Harry a ti dva souhlasně přikývli.
„No tak jo. Políbil mě. Stačí?" s povzdechem jsem přiznala.
„A tobě se to líbilo!" vykvikla Ginny. S nadšením. Tak to jsem nečekala.
„Supr, to se bude Snapeovi líbit. Přece chtěl, ať prohlubujeme naše známosti," zazubil se Neville.
„Nikdy se to už nebude opakovat a já se mu budu vyhýbat jako čert kříži a vy mi pomůžete! Je to jasné?!"
„Jasně," zazubil se Harry a já mu vůbec nevěřila. Stejně jako jsem nevěřila výrazům Ginny a Nevilla.

Z pohledu Draca

Já ji políbil. Opravdu jsem to udělal a ona se podvolila. Byl to úžasný pocit mít v moci tak neuvěřitelnou čarodějku. Tak opojné. A tak krátké. Žalostně krátké. Musím zařídit, aby se to opakovalo. Prostě musí.
„Tak co?" vyhrkla Pansy.
„Co co?" zeptal jsem se.
„Nedělej z nás laskavě blbce. Políbils ji?" zeptal se Blaise.
„Cože?" zeptal jsem se zcela vyveden z míry jejich přesným odhadem.
„Líbí se ti, imponuje ti, máš nateklé rty a máš zamyšlený výraz. Jo, je to jasný. Políbils ji," řekla Pansy.
„A co vy na to?" zeptal jsem se opatrně.
„Nic, Hermionu ti schvalujeme. Co ona na to?" zeptal se Blaise a Pansy se souhlasným a zvědavým výrazem přikyvovala.
„No. Opětovala mi to. Ale pak utekla. Mám takový pocit, že se mi bude vyhýbat," zamumlal jsem.
„Ne dlouho. Naše setkávání v knihovně stále platí a ona Peryho a Rogera nenechá samotné a už vůbec ne teď, když oba nosí naše jméno," pokrčil rameny Blaise.
„To máš pravdu," zamumlal jsem.
„Hermiona neumí lhát. A pokud byla tak okatá jak ty, tak to Nebelvíři už taky ví. Co myslíte? Jak budou reagovat?" zeptala se Pansy.
„Tak na to jsem nepomyslel. Oni mě zabijou!" zhrozil jsem se. Upřímně. Občas z nich šel strach.
„Ale nezabijou. A Snape bude rád, že tak zodpovědně prohlubujeme naše vztahy," zazubil se Blaise.
„Panáka," zareagoval jsem.
„Už se leje!"
„Muži, všechno řešíte alkoholem. Strašné. Teď mi ještě řekni, proč jsi ji políbil," ozvala se Pansy.
„To díky rituálu a těm vzpomínkám. Bylo to opravdu nepříjemné. Objevily se mi vzpomínky, které přede mnou rozhodně chtěla ukrýt a naopak. No a pak vzpomínka, která mi napověděla, že ke mně necítí odpor. A jí se ukázala moje večerní vzpomínka, kterou prožívám často," pokrčil jsem rameny.
„Kdy chceš další polibek nebo něco víc podniknout?" zeptal se zvědavě Blaise.
„Co nejdřív to půjde. Nikdy bych to do ní neřekl, ale ani tady Pansy nelíbá líp."
„Pche, když se do někoho zakoukáš, tak je s ním všechno lepší, miláčku."
„Já nejsem zakoukanej!" zamračil jsem se.
„To víš, že ne," uzavřela rozhovor Pansy. „Dobrou noc!"

Druhý den, z pohledu Hermiony

Probudila jsem se celá nervózní. Dnes měl přijít dopis Rowleovým, musela jsem čelit vyučování a rozzuřeným Nebelvírům a ještě ke všemu Malfoy. No neuvěřitelný, jak se mi ten život krásně komplikoval. Povzdychla jsem si a začala se hrabat z postele. Ve společenské místnosti na mě čekala ta moje parta i s Harrym. A debilně se zubili. Všech pět. Takže těm dvěma prckům to řekli. No výborně.
„Ještě chvíli se budete takhle culit, tak vás zakleju!" zavrčela jsem a prošla kolem nich směr snídaně. Dneska nebude fajn den. Cítila jsem to v kostech. Na snídani jsem nezvedla ani jedinkrát zrak ke zmijozelskému stolu. A v jídle mi přesto přistál papírek se srazem v knihovně. Skvěle. Posunula jsem papírek zbytku a beze slova či náznaku vstala a oni za mnou. Byli jak přehnaně šťastní pejsci. Opravdu mě štvali.
„Čauky, Nebelvíři," pozdravil Blaise. A zubil se. Pansy se potutelně usmívala. Ještě lepší. Ví to všichni. Ze všech stran se ozývaly pozdravy.
„Nazdar," řekla jsem, aby se neřeklo, že jsem nevychovaná.
„Špatně ses vyspala?" zeptal se Blaise se zájmem.
„Ani ne. Jen mi došlo, jak na hovno tohle bude den," odvětila jsem. Pak už se rozhovor normálně rozproudil, jako vždy. Nevnímala jsem a přemýšlela o Malfoyovi. Začala jsem vnímat až při zmínce o Prasinkách.
„Takže se sejdeme u Chroptící chýše hodinu po odchodu. Vy seženete jídlo a my pití," řekla Pansy.
„Cože?" zeptala jsem se. Hloupě.
„Nic, Hermiono, nic. My ti to pak vysvětlíme. Klidně buď mimo realitu i dál," odvětila Ginny. Zamračila jsem se, ale už jsem nic neřekla. A před odchodem jsem opatrně střelila pohled na Malfoye. Věděla jsem, že mě celou dobu pozoruje. Ale že až tak zkoumavě, to jsem vědět nemusela. Zrudla jsem a zvýšila tempo.

Večer

Byl to přesně tak na hovno den, jak jsem si myslela. Na hodinách jsem nedávala pozor a byla roztržitá. Stihla jsem jen zpozorovat zkoumavé pohledy od McGonagallové a Snapea. A pohledy hadů a těch mých přehnaně nadšených pejsků. A ještě tu tunu úkolů jsem postřehla. Už jsem se opravdu těšila do postele, ale najednou přiletěla při večeři sova a Perymu do talíře spadl dopis. Okamžitě jsem vyskočila s celou partou i Harrym. Zamířili jsme do knihovny a doufali, že hadi dorazí. Nenechali na sebe dlouho čekat. Pery se celou dobu klepal a nechal se objímat mnou a Rogerem. A najednou vystrčil ruku s dopisem.
„Blaisi? Mohl bys to přečíst nahlas? Poprosil bych Hermionu, ale nechci, aby mě pustila," zašeptal.
„Jistě," přisvědčil Blaise a opatrně dopis vypáčil z jeho ruky. Otevřel ho a začal číst.

Náš drahý bývalý synu,
právě nám přišel tvůj dopis a velmi nás rozladil. Nečekali jsme takovou zradu zrovna od tebe. Měl jsi vždy všechno, na co sis vzpomněl, i když sis to nezasloužil. Nikdy ti nic nechybělo a měl jsi jen samé skvělé vzory, i když jsi byl tak slabý. Chtěli jsme tě stáhnout z Bradavic a nechat si tě poslat domů a napravit tě. Jaké bylo naše překvapení, když nám bylo oznámeno, že o tobě už nemáme právo rozhodovat. Očividně přece jen nejsi taková nicka, která není schopná nic dokázat. Zajímavé, že ses dokázal takhle vzchopit až ve společnosti takových lidí, jako je to neskutečně hloupé Zlaté trio. Ovšem co nás zklamalo nejvíc, bylo jméno, které jsi přijal. Kdybys přijal jakékoliv jiné, které ti bylo nabídnuto, nezklamalo by to tolik. Ale Zabini? Náš syn se stal součástí takové ostudné rodiny? To nám rve srdce. Klesl jsi opravdu hluboko.
Cílem tohohle dopisu je ti sdělit, že až budeš mimo Bradavice, dostaneme tě zpátky. Takovou zradu v rodině nestrpíme. Měj se na pozoru. Ty, tví přátelé i naši nepřátelé. I tvůj bratr. Má velice rozkošnou ženu, přemýšleli jsme, jak by jí slušela nějaké hezká kletba z tvého dětství.

Pan a paní Rowleovi