S rozumem v koncích

23. kapitola

Z pohledu Hermiony

Další den Theodor odjel z Bradavic a po chodbách začala šuškanda. Nikdo – kromě našeho kroužku a profesorů – nevěděl, proč zmizel a jestli se vrátí. Byly různé teorie. Některé šílené a jiné ne. Kupodivu se jich jen málo týkalo Voldemorta. A i když tohle byly pravdivé teorie, byly označovány za šílené. Což mě nepřekvapovalo. Bradavice vždy byly trošku slepé, dokud nedošly do bodu zlomu. Každopádně se nejčastěji mluvilo o tom, že chytil jakousi nemoc a musel jet domů na léčení. Nebo jsem slyšela teorii, že mu narostla třetí ruka. Prostě klasické Bradavice. Kdykoliv se cokoliv stalo, vyběhly na svět miliony různých teorií.

„Hermiono?"

„Ano, Pery?" zeptala jsem se ho mile. Seděli jsme spolu v knihovně, ještě s Rogerem, každý zahloubán do svých knih. Nebo myšlenek, v mém případě.

„Dívá se na tebe," pošeptal a ukázal směrem k jedné uličce. Zvedla jsem hlavu a uviděla známé zrzavé vlasy. Chtělo se mi zasténat. Dokud jsem nepostřehla jeho nervózní chování. S povzdechem jsem se zvedla a šla za ním.

„Co tady chceš? Knihovna nikdy nebyla tvým oblíbeným místem," řekla jsem jízlivě.

„Pšt, nikdo mě nesmí vidět s tebou mluvit. Mám plán, ale ztroskotal by," zašeptal hystericky.

„Co?!" byla jsem vyvedená z míry a absolutně jsem nechápala, o čem mluví.

„Strašně moc se chci tobě i ostatním omluvit. I hadům. Asi máte pravdu. Nott šel za Vol... Vol... Voldemortem, o tom žádná, ale zbytek zůstal. Zůstali tu s vámi. A očividně je vám spolu dobře. Vycházíte spolu. A chráníte se. Jak jsem mohl tolikrát vidět na chodbách a hodinách. Ale v Nebelvíru to vře. Nejen kvůli vám. Ale vře to až neuvěřitelně. A mám takový pocit, že je venku i jiný protivník než Vol... Voldemort. Říkají si Světlí Smrtijedi nebo jak. Levandule a Seamus se k nim chtějí přidat. Dean to odmítl a já taky. Nabídli nám to minule v Prasinkách. Byli poměrně slušní. Ale taky hroziví a prostě brrr. Kdybys je jen viděla!" vyhrkl ze sebe asi nejdelší proslov, který jsem od něj kdy slyšela.

„Jo, to jsou Peryho rodiče, kvůli kterým se teď Pery jmenuje Zabini. Víme o nich už dlouho," pokrčila jsem rameny.

„Co?! A proč jste mi sakra nic neřekli?" vykulil oči.

„Neposlouchal bys nás. Jak jsem ti říkala před několika dny – neptáš se proč, jen jednáš. A tady jednu odpověď na proč máš," pokrčila jsem opět rameny.

„Och... Asi máš pravdu. Opravdu se moc moc moc omlouvám. Neuvěřitelně mě to mrzí. Odpustíš mi to, Miono?" zeptal se a nasadil psí kukuč. A já si musela povzdechnout. Tomuto pohledu nešlo odolat. Navíc to byl můj kamarád. Už velmi dlouho. A dokázal být silným spojencem. Horlivým, odvážným a hlavně velmi odhodlaným. Nikdy by nikoho nenechal ve štychu a obětoval by pro to všechno. Už jsme toho spolu zažili dost.

„Odpustím, ale budeš mi dlužit laskavost," nabídla jsem.

„Jasně! Cokoliv!" vyhrkl.

„A tvůj plán?" pozvedla jsem obočí.

„Budu vaším špehem v Nebelvíru a předávat vám informace."

„To by asi šlo, ale první se musíš všem omluvit."

„Tak dnes večer? Ale nevím kde," povzdechl si.

„V Komnatě nejvyšší potřeby? Hodinu po večerce?" nabídla jsem možnost.

„Domluveno, takže večer," usmál se na mě – po dlouhé době – a vycouval. Zakroutila jsem nad tím hlavou a vrátila se ke klukům.

„Co chtěl?" zeptal se zamračeně Roger, který byl – očividně stejně jako Pery – připraven mě jít bránit, podle jejich postoje. Rozkošné.