S rozumem v koncích

24.kapitola

Od doby, co se nám Ron omluvil a začal nám donášet, uběhly už tři týdny. A za ty tři týdny se toho stalo mnoho. Například to, že Ron si začal neuvěřitelně rozumět s Pansy. Až podezřele dobře. Já a Dracem jsme spolu trávili více a více času. A nedávno mě dokonce chytl kolem pasu. Na chodbě! Byla jsem v šoku, ale snažila se nad tím příliš nepřemýšlet. Pery s Rogerem byli šťastnější a veselejší. Dokonce už plánovali, co podniknou jako první, až začnou prázdniny. Vůbec jim nevadilo, že jsou ještě daleko. Neville se začal s někým vídat. A vypadal lépe. Ginny byla stále stejně praštěná. A Blaise s Harrym štěstím přímo zářili. Tohle všechno by byly skvělé zprávy, které nutí k úsměvu. Jen kdyby se neobjevily i jiné zprávy.
Levandule se Seamusem se na sto procent přidali k Peryho rodičům. Dokonce i oni měli znamení. Zlatého lva. Jak originální. Opravdu. Jakmile jsme to zjistili, řekli jsme to McGonagallové, Snapeovi a Brumbálovi. Hlídali je, ale podle mě to stačit nebude. Měla jsem z nich velmi nepříjemný pocit a mrazilo mě z toho. Věděla jsem, že v Bradavicích nikdy nebylo úplně bezpečno, ale momentálně zde bylo přímo nebezpečno.
A jako bonus o sobě dávali více a více vědět Smrtijedi. Několikrát se pokusili dostat zpět své zmijozelské. A několikrát jsme jim to překazili. A oni se nevzdávali a byli vynalézavější a vynalézavější. A aby toho nebylo málo, Sirius byl stále slepý. Tak neuvěřitelně a bolestivě slepý. Ani Remus mu to nedokázal vysvětlit. Ale vyjádřil nám podporu, a to nám momentálně stačilo. Muselo. Povzdechla jsem si.
„Copak?" zašeptal mi do ucha Draco. Seděli jsme v objetí uprostřed společenské místnosti. Kolem nás naše parta. Byli jsme šťastní. Naoko. Trápilo nás to všechny.
„Musíme o tom všem začít mluvit. Naše bublina praská a bude lepší, když ji praskneme my sami, než aby ji praskl někdo místo nás," odpověděla jsem mu, ale zároveň jsem mluvila ke všem.
„Máš pravdu," povzdechl si Harry a zabořil tvář do dlaní.
„Tak si to shrneme. Jsou tu tři strany – strana Zla, strana Zla, co se tváří jako dobro, a strana Dobra; Smrtijedi, Světlí Smrtijedi a my. Kteří nám vadí víc?" zeptal se Blaise.
„Světlí," odpověděli jsme společně s Nevillem, Ginny a Harrym.
„Smrtijedi," odpověděli Draco s Pansy.
„Tak jsme se hezky shodli," ušklíbl se Draco.
„Světlí nám vadí více, protože se tváří růžově, a mohou tak nalákat mnohem více našich spolužáků. Neskrývají se a tváří se jako největší dobro na světě. Jsou horší," pokrčila jsem rameny.
„Tak dobře. Co můžeme udělat? Promluvit si s těma dvěma pakama nepomohlo, akorát jsme je rozčílili. Ale musíme je nějak přesvědčit, nebo minimálně odtrhnout od zbytku školy," zamyslela se Ginny.
„Snape říkal, abychom si dávali pozor a byli velmi jemní. Avšak přímočaří, pokud něčeho chceme dosáhnout," poznamenala Pansy.
„Počkáme. Až ti dva budou svědkem nějakého nechutného činu. A podle jejich reakce se rozhodneme," nabídl řešení Neville. Geniální řešení. Všichni jsme souhlasili.
„Potřebujeme to dostat mezi lidi. Musíme všechny donutit vidět pravdu. Takže... Harry? Byl bys tak laskav a nabídl rozhovor Ritě Holoubkové?" zamrkala jsem na něj.
„Zbláznila ses?" vyjelo několik lidí najednou.
„Ne. Znám její největší tajemství a ona by se nerada dostala do pletek se zákonem a tak dále. Takže nenapíše nic jiného než čistou pravdu," pokrčila jsem rameny.
„Já se s ní bavit nechci. Vím, že napíše to, co řeknu. Ale stejně tu ženskou nemám rád," zamračil se Harry a založil si ruce na prsou.
„Pěkně prosím, tu ženskou nikdo nemá rád, ale prosím," zaprosila jsem.
„Nechci," zatvrzele odmítal.
„Blaisi? Mohl bys svého partnera přesvědčit? Jakýmkoliv způsobem. Pěkně prosím," změnila jsem taktiku.
„To bych mohl, ale co z toho budu mít já?" zeptal se s uličnickým úsměvem. To se mi ani trochu nelíbilo.
„Co chceš?" zamračila jsem se pro změnu já.
„Vědět to tajemství. Plus chci vědět jako první jakýkoliv posun," zamrkal na mě.
„Rita je zvěromág. Brouk. Proto vše věděla. Ale třeba tady Draco to ví, byl jejím zdrojem," šťouchla jsem ho.
„No a co," řekl lhostejně jmenovaný.
„Och! Zajímavé. A souhlasíš i s druhou podmínkou?" pronikavě si mě měřil.
„Ano," povzdechla jsem a věděla, že mu jde o můj vztah s Dracem.
„Dobře," usmál se na mě a otočil se k Harrymu a něco mu pošeptal do ucha. Harry vykulil oči.
„Opravdu?" zeptal se ho s nejistou nadějí v hlase.
„Opravdu," odpověděl vážně Blaise.
„No tak dobře!" zasténal Harry. A já vítězně vypískla.
„Tak máme vyřešeno Světlé. A co ti normální?" zeptala se Pansy.
„Nemůžeme je nechat Řádu? Nějak mě už nebaví," ozvala se Ginny.
„Můžeme si o tom promluvit s našimi profesory," navrhl Neville.
„Tak zítra?" zeptala jsem se.
„Tak zítra," odpověděli.

Druhý den ráno byl klidný a začal jako obvykle. Pár hádek, trochu křiku a trochu smíchu. Normální bradavické ráno. Dokud nepřišla pošta. A Denní Věštec s nápisem na přední straně, který zněl: Světlí Smrtijedi zasahují! Jedna rodina Smrtijedů, rodina Smrtijeda Traverse, je zlikvidována! A pod tím obsáhlý článek, který Světlé přímo uctíval. Lapala jsem po dechu. Ty činy byly horší než nepromíjitelné kletby. Horší než Voldemort. A přesto je lidé chválili! Schvalovali to. Začala jsem zuřit. A Harry vedle mě též. Jenže Harry neměl velkou kontrolu nad svou divokou magií. Začal se klepat a zářit.
„D prdele! Všichni pryč, pryč! V okruhu deseti metrů kolem něj nesmí být nikdo kromě mě, Ronalda, Ginny, Nevilla nebo Blaise. Ostatní pryč! Honem!" vykřikla jsem hned, jak jsem si uvědomila, že zmijozelové ho takto neznají. On v tomhle stavu ubližoval.
„Co se to s ním děje?" zeptal se vystrašeně Blaise.
„Zuří. Hodně. Má chuť ničit a zabíjet. A pokud to neuklidníme, tak to udělá. Obejmi ho a posílej k němu všechnu svou lásku," popohnala jsem ho a Blaise bez váhání dělal, co jsem mu řekla. My ostatní jsme kolem nich udělali kroužek a už naučeně jsme se úmyslně rozzářili bílým světlem. Věděla jsem, že na nás každý kouká. Málokdo o tomhle věděl. A málokdo věděl, jak silné nás tímto Harry udělal. Ani teď to ale nikdo vědět nebude. Nechápali, jen viděli. A my trpělivě čekali. Cítila jsem i nervózní pohledy McGonagallové, Snapea, Brumbála a kupodivu i Siriuse. Zbytek byl též zmatený. Trvalo to dlouho, ale přece jen se po nějaké době Harry uklidil a my jsme se též vrátili do normálu.
„Ještě někdo bude vychvalovat tak neuvěřitelnou zrůdnost, které se nedopustil ani sám Voldemort, a přísahám, že to bude mít velké následky. A to velmi nepěkné," velmi hlasitě a chladně prohlásil Harry, než odešel. A my jsme odešli s ním.

Celý den se neřešilo nic jiného než to, co se stalo. Ale nám to nevadilo. Byli jsme zvyklí. A stejně tak nám nevadilo to, že jsme to museli vysvětlit většině zmijozelských. Zasloužili si to vědět a my jim věřili. Navíc, všichni jsme byli rozzuření chováním Denního Věštce. Kontaktovali jsme i Lenku, jestli by mohla poprosit tátu o vydání článku, který jsme sami napsali, a následně na naše náklady ten výtisk rozeslat všem, kteří odebírají Denního Věštce. A už jsme jen čekali na odpověď jejího otce. I když jsme tušili, že bude souhlasit.
„Všimli jste si výrazů Levandule a Seamuse? Jakmile dostali do rukou Věštce?" zeptala se najednou Ginny.
„Ne. Měl jsem jiné starosti," zabrblal Harry.
„Nebuď protivnej, nebo ti jednu fláknu. Každopádně ta kráva Levandule se tvářila potěšeně. Ale Seamus byl bledý a vystrašený," blýsklo se jí v očích.
„To znamená, že Seamuse můžeme získat zpět!" zajásal Neville.
„Ano, to můžeme. Ale musíme opatrně a ve spolupráci s profesory. Zítra se o tom zmíníme, když už jsme na zítřek přeložili i problém se Smrtijedy," zareagovala jsem.
„Už se na ten rozhovor moc těším. To bude tak pozitivní!" ironicky pronesla Pansy.
„Ale no tak. Úsměv lidi!" pronesla Ginny a s úsměvem se s popřáním dobré noci zvedla a šla spát. Postupně odešel spát každý, kromě mě a Draca a Harryho a Blaise.
„Tak my mizíme. Tady Blaise mi něco dluží," zazubil se Harry a následně už i s Blaisem mizeli z dohledu. Hádám, že do Komnaty nejvyšší potřeby.
„Dobrou noc, zlato. A neponocuj dlouho, jinak budeš ráno protivná. A my zítra potřebujeme moudrou a veselou Hermionu s jejím mozkem," poškádlil mě Draco a políbil mě na vršek hlavy, než odešel. A já zůstala sedět, zmatená jeho dalším gestem vyvádějícím mě z míry.
V tuto noc jsem navzdory jeho radě odešla spát velmi pozdě, protože jsem měla příliš mnoho námětů na přemýšlení. Jeho, Seamuse, Smrtijedy a hlavně sama sebe.