Only for you

1. Kapitola aneb prolog

Už zase byl v ředitelně

Zase na něj křičeli

Opět to nebyla jeho vina

Je to furt stejné pomyslel si zdrceně. Bylo to tak pořád. Jakoby prožíval jeden a ten samý den dokola. Nekonečný cyklus. Už ani nevěděl, jestli není uvězněn ve snu. Každé ráno vstal, nasnídal se, oblékl, vykonal ranní hygienu, vyprovodil svoji mladší sestřičku do školy a pak se rozešel do své. Jako každý den školní zeď byla sprejovaná výtržníky z vedlejší třídy. Jakmile se k nim přiblížil, práskli do bot a než stačil projít branou, načapal ho školník. Takhle končil každý den v ředitelně. Ať už řekl na svou obhajobu cokoli, nevěřili mu ani slovo. Následně šel do třídy, kde se na něj dívali s neskrývanou nenávistí. Přetrpěl hodiny a pak vyzvedl sestřičku ze školy. Celý zbytek dne strávil učením nebo čtením knih. Televize jej nudila a že by měl přátele, to říct nemohl. K večeru padl do postele a v mžiku spal. Krásný život to měl. Kdyby si měl vybrat mezi Sapporem a Tokyem, volil by Tokyo.

,,Posloucháš mě vůbec!?"práskl pěstí do stolu ředitel. Třídní učitelka se krčila u stolu a chlapec se vztekle zamračil.

,,Naposledy vám říkám, že jsem to neudělal!"prskal a blesky mu šlehaly z očí. Pár minut se propalovali pohledem. Napjatá atmosféra by se dala krájet. Nakonec to byl ředitel, kdo prolomil ticho místnosti.

,,Podívej , jsi v prvním ročníku střední školy. Školní řád máš v hlavě. Tohle je poslední varování! Teď ti to prominu ale udělej to ještě jednou a letíš z této školy! Nenechám výtržníka jako jsi ty špinit jméno naší školy Juurai Retsuyo! Teď se vrať do třídy a nedělej potíže!" chlapec se na něj nenávistně podíval a s prásknutím dveří odešel. Na chodbě nikdo nebyl. Zamířil do třídy. Tiše soptil.

,,Idiot!Chuligáni lítají po škole a zase viní mě! Kdy mi dají konečně pokoj!?" nadával ale i když byl naštvaný, jeho duše plakala nad nešťastným osudem. Často si přál, aby se nikdy nenarodil. Z jeho smutku jej vytrhly dveře , které otevřel.

,,Á Retsuya! Zase v ředitelně že? Kdy ty se poučíš." zamračil se. Hleděl do očí čtyřicetileté učitelky matematiky a v duchu vyslovil dvě stě nadávek.

,,To se vás vůbec netýká." procedil tiše a šel se posadit na své místo. Jasně na sobě cítil znechucené, upřené a nenávistné pohledy svých spolužáků. Nevšímal si jich ale když se posadil, uslyšel z vedlejší lavice debatu na jeho účet.

,,Už zase byl v ředitelně."

,,Co provedl tentokrát?"

,,Doufám , že ho brzy vyloučí." chtěl vstát a odejít. Utéct před těmi pohledy a pomluvami ale nemohl. Věděl, že by ho hlodal hlas svědomí a navíc byl vzorný student. Nebýt těch nedorozumění, měli by jej rádi a měl by přátele. Nebyl by sám. Školu se mu podařilo přetrpět. Třešnička na konec přišla ve chvíli, kdy vycházel ze školy.

,,Hey Retsuyo! Na slovíčko!" zamrazilo jej. Tyhle opravdu vidět nechtěl.

,,Nech mě být." zavrčel a pokračoval v cestě. Sotva udělal tři kroky, někdo jej chytil za rameno pevným stiskem a přirazil ke zdi. Znechuceně se podíval do zjizvené tváře.

,,Takhle to nepůjde, naval peníze!"

,,Nic ti nedám! Nech mě být Shuro!" Juurai měl s tímto chlápkem potíže od začátku školního roku. Byl to typ člověka, který si svou oběť vyhlédne a už ji nepustí. Ale on se chtěl nakrátko ostříhaného černovlasého vyděrače zbavit. Bohužel ještě nenašel způsob a tak vždy došlo ke rvačce. Nehledě na to, že vítěz byl jasný.