Fifty shades of Vaďák

Zrada

Ještě jsem ani nedojela domů a už mi od něj přišla zpráva:
Váďa: „Je mi to líto.."
Já: „Co ti je líto?"
Váďa: „To, co se stalo. Mrzí mě to, Al."
Já: „Co tím myslíš?", rozbušilo se mi srdce.
Váďa: „Já to takhle nechci. A navíc.."
Já: „Navíc co? Piš přímo, Váďo, nebo mě tím jednou zabiješ."
Váďa: „..mám přítelkyni, Al. Už asi půl roku, ale před všemi jsem to tajil. Moc mě to mrzí, Al."

V ten moment, co mi to napsal, co jsem to jen přečetla. Jakoby mě někdo bodnul nožem do zad a zároveň do srdce. Taková bolest. Byli jsme s tátou ještě asi 15 minut od Liberce, tak že jsem nemohla dát najevo své city, ale všiml si, že se se mnou něco děje a dokonce i poznal, že se s ním o tom nechci bavit, tak že jsme jen dál mlčky hleděli před sebe. Když jsme dorazili, vystoupila jsem na parkovišti, dala mu pusu na tvář a rozloučila se. Šla jsem sama domů a pořád jsem se snažila potlačit své pocity.
Hned, co jsem přišla domů, mě uvítala Bonie. Pohladila jsem jí a pozdravila všechny doma s tím, že jsem unavená a jdu si lehnout. Zamířila jsem si to hned do postele a hlavou jsem mrskla na polštář a v tu ránu jsem začala brečet. Od chvíle, co mi Vadim napsal, jsem mu neodpovídala, protože jsem si radši vypla telefon. Hrozně hystericky jsem brečela a nemohla přestat, div, že mě máma neslyšela. Hrozně mě to mrzelo, trápilo, bolelo to. „Stačila jsem se do něj během té chvíle zamilovat?", ptala jsem se sama sebe. „To jsem mu na to vážně skočila? Já hloupá husa!" Litovala jsem každého okamžiku s ním stráveným.

Druhý den jsem se probudila a bylo úterý ráno. V pondělí, vlastně včera, jsem ještě byla s Vadimem. Zpětně si tak uvědomuju, že rodiče vzali s klidem, že chci v pondělí ještě zůstat v Praze, ale tím líp. Vstala jsem a podívala se na čas: 9:05. „Aha, zaspala jsem. Hmm, tak dneska do školy asi nejdu." Šla jsem si udělat snídani a čaj. Se snídaní jsem si sedla do obýváku k televizi a pustila jsem si youtube. Máme totiž televizi i s internetem a klávesnicí k ní. Chvíli jsem se dívala na videa a poté si zapla písničky. Žádný smutný, ale spíš veselý, abych nemyslela na včerejší událost. Jak jsem si vlastně tak uvědomila, tak jsem od včera nezapla telefon. Běžela jsem pro něj do pokoje a zapla ho. Vracela jsem se zpět do obýváku a hned co jsem si sedla na gauč, tak mi přišlo asi sedm zpráv od Vadima. Radši jsem je ani nečetla. Po chvíli mi to ale stejně nedalo a rozklikla jsem jeho profilovou fotku:..

Tak doufám, že se vám tato část příběhu líbila a že budete chtít další:) Snažila jsem se to udělat napínavější, ale asi to prostě neumím:D

Jinak tu byla debata, že mi jde o votes. O votes mi vůbec nejde, jde mi spíš o přečtení než o votes. Votes jsou pro mě něco jako "lajky". Prostě mi dáte najevo, že se vám to líbilo a že co nejdřív chcete další díl. No je na vás kolik teď dáte votes za jakou dobu:) Když to bude narůstat rychle, tak se pokusím co nejrychleji napsat další část:)
Mám vás ráda lidi:3 A děkuju za zatím pozitivní ohlasy:3