A. L. E.

8) Říkals: ,,Změna je život," ne?

Ahojte,

možná jste si všimli, že věnování dávám za komentáře k příběhu, tak se nebojte v komentech ozývat ;)

Od teď vedlejší postavy, co budou mluvit, budu psát kurzívou, aby se mně i vám nepletly (hlavně mně xD), ok? :) Kdybyste měli návrhy na úpravy k textu, tak klidně mi písněte do komentů či zpráv ;)

Dále se velmi velmi velmi omlouvám za neaktivitu, ale musím se obhájit, kapitolka je napsaná už dost dlouho, jen nebyla nálada a pak ani čas na to, ji přepsat z papírové do elektronické podoby :( (nechce mi někdo dělat přepisovače? xD)
Pak jsem také jednu chvíli uvažovala o změně názvu, ale nevymyslela jsem nic, co by se mi líbilo, tak kdybyste měli nějaký nápad... Jestli tedy chcete změnu názvu :)
A moc moc moc vám DĚKUJI za to, že to čtete a hlasujete, i když se tu nové kapitoly objevují jednou za 100 let, ne-li 1000. Takže věnování téhle kapči patří všem čtenářům A. L. E. :D
Díky moc :) každé přečtení mi dělá radost. :)
A mám menší prosbu k těm, co mě znají, nebo si myslí, že mě znají xD Nečtěte tu část označenou
 +...+ Díky, budu vděčná, když se mi 10 minut po zveřejnění téhle kapči nepřiřítíte do pokoje s otázkami jen proto, že jste to porušily a přečetly si to. xD
Užijte si dlouho očekávanou kapču :)

(za chybějící mezery už se ani neomlouvám, snažím se je zredukovat, ale stejně mi občas něco uteče :( tak snad mi to prominete)

PS: Dávám poslední úryvek z předchozí kapči: ...Jsem si myslel, že mě miluje, když to tak pořád říkal, ale myslet, je hovno vědět, že? Zničeně jsem si povzdechl a šel hledat kapesníčky. ,,Kam jdeš?" zeptal se mě Adam vystrašeně, když jsem se rozešel ke koupelně. ,,Kam asi?! Do koupelny. Ukončit svůj život!" odpověděl jsem sarkasticky a otočil se k němu zády.

Cože?! Ne! NE! Musím ho zastavit!

Najednou jsem byl zezadu chycen a objat tak, že jsem nemohl pohnout rukama. „Ne, já ti nedovolím udělat takovou chybu, že si vezmeš život kvůli mé blbosti." zašeptal mi vyděšeně, ale rázně do ucha.„Nech toho, vždyť já si jdu jen pro kapesníky." zkusil jsem se mu vycuknout, ale držel mě pevně.

„Opravdu?" nevěřil jsem mu. „Radši půjdu s tebou." povolil jsem uvězňující objetí. „Okey," svěsil poraženecky ramena. ,,A víš, že tě pořád miluju, že jo? Nezanevřel jsi na mě kvůli mý hubě nevymáchaný, že ne?" zakňučel jsem starostlivě. Je nějaký apatický, bojím se o něj. „Odpověz mi, prosím." „T-ty, ty - myslíš to vážně?" „Samozřejmě." Lehce jsem se mu otřel o rty. On provinile zčervenal. „Promiň. Můžeme jít pro ty kapesníky?" „Jasně."

***cca 19:35***

Unaveně jsem odložil propisku. ,,Grrh! Už nechci učení ani vidět. Bolí mě ruka." zakňoural jsem. Adam se zvedl z mé postele, kde si četl knížku. Když jsem ho viděl, že si čte, tak jsem mu to chvíli nevěřil, ale pak jsem zůstal u pocitu ,příjemně překvapen.' Zastavil se u židle,na které jsem seděl, klekl si a zvedl mou levou ruku (ano, jsem levák) a začal ji obdarovávat motýlími polibky. Po chvíli jsem mu prsty pravé ruky zvedl bradu tak, aby se mi díval do očí a nesměle jsem se zeptal: „Políbíš mě?" „S radostí," zašeptal a jak řekl, tak učinil.
Vyrušilo nás mamčino odkašlání. „Kluci, nerada vás ruším z vaší důvěrné chvilky, ale večeře je na stole." ,,Jo, hm, díky mami, hned jsme tam." celý jsem zčervenal.
Budeme si muset dávat větší pozor, než se zase budeme někde líbat. Ne každému se to líbí + bojím se, jak by na nás koukali lidi. Na vteřinku jsem se k němu ještě přitulil a pak jsem ho hravě* vytáhl na nohy.