A. L. E.

9) Kapitola

***Pondělí – ve škole ***
Přes smsky jsme byli s Adamem domluvení, že na mě počká před mou školní skříňkou. Už tam čekal. Ale stál ke mně zády.

„Baf!"objevili se mi něčí ručky na ramenech. Podle hlasu Axel, radostně jsem se otočil. „Ahoj l..." zarazil jsem se. Přede mnou nestál Axel. Teda... stál, ale vypadal jinak. Jeho blond vlásky nebyly blond, ale black.
„C-co to máš s vlasama?" zeptal jsem se nevěřícně. „Co? Nelíbí se?"na chvíli znejistěl, ale pak bojovně vysunul bradu a řekl něco,čím mě šokoval: „Ale mně se to líbí, takže ti to může být jedno. Říkals přece, že ,změna je život,' ne?"

Tak to mi vyrazilo dech. To bych od něj nečekal, že mi takhle vrátí moje slova. Ale na druhou stranu jsem rád, že je svůj. „No to jo. Máš pravdu, promiň, já ti to taky neoznámil. Ale ukaž..." hrábnu mu do vlasů „...nevypadá to vůbec špatně." řeknu s úsměvem. Začnu se k němu naklánět, abych ho políbil, ale zastaví mě. „P-počkej. Vždyť jsme ve škole..." „No a? Vždyť jsme pár a jestli to někomu vadí, tak mu to stručně ručně vysvětlím." nebezpečně se mi blýsklo v očích. „Ale já nechci, aby to zatím někdo věděl." špitl nesměle s pohledem upřeným do země. „Hmh," povzdechl jsem si. Trochu mě to zamrzelo. „P-prosím, nezlob se. To, to není kvůli tobě. Já se jen prostě bojím. A-a... nejdřív si chci náš vztah ujasnit v hlavě, teprve pak to můžu hlásat do světa." díval se na mě se zkroušeným výrazem. „To je dobrý, klid, já se nezlobím." povzbudivě jsem se na něj usmál a pohladil ho po vlasech. „Jen nevím, jak to vydržím," zašeptal jsem si pro sebe. „Co? Co bys neměl vydržet?" zeptal se mě Axel poplašeně. „To, být bez tebe, nemoct se tě dotknout..." „Ale vždyť budem pořád spolu," nechápal. „O to to bude těžší," povzdychl jsem si. „Budeš moc blízko a já tě nebudu moct ani políbit, i když tě miluju." „Ještěže jsou obědovky..." Crrrrr! Přerušil Axela zvonek. Potuteleně se na mě usmíval, zároveň jsme se rozešli do třídy a já se už těšil na „oběd."

***

„Axííí?" vyrušil mě Adam během zapisování v hodině biologie. „Teď ne," zašeptal jsem. „Axííí," začal zase kňouravě. „Co je?" šeptl jsem k němu a snažil se dál zapisovat výklad učitele. „Mě už to nebaví," kňoural šeptem dál. „Tak si zapisuj," lehce nabroušeně jsem mu šeptem odsekl. „Ale mě už bolí ruka." „Nechci na tebe být hnusný, ale musím si zapisovat. Budeme z toho psát důležitou písemku a já si nemůžu dovolit špatné známky."„Ale Axíí..." „Bože! Jsi horší jak malý děcko," skočil jsem mu do toho jeho kňourání. „O-ó, takže jsem Bůh? Nebo dítě? Či snad Boží dítě?" provokoval mě. „Sakra Adame! Já se nemůžu..." „Chcete něco dodat k mé přednášce, Evannsi? Nebo by se snad o své znalosti chtěl podělit Lambert?" „N-ne, nic, p-pane učiteli. Omlouváme se." Celý jsem zrudl hanbou. Jen doufám, že u toho učitele nebudu mít velké mínus... „Pardón, pane učiteli. Už mlčím." vložil se do toho ležérně Adam. „No to doufám, Lamberte!" učitel sjel Adama vražedným pohledem a pokračoval ve výkladu.

Crrrr! „Hurá! Oběd!" vykřikl Adam a začal si házet věci do báglu. Jen jsem si útrpně povzdechl. „Hodinu končí učitel. A já tuto hodinu ještě neukončil, Lamberte,"  napomenul učitel Adama a dořekl ještě pár vět ke svému výkladu a pak nás propustil na oběd. Adam vyběhl ze třídy mezi prvníma, zatímco já si v klidu balil svých pět švestek. Byl jsem ve třídě poslední, když dovnitř nakoukl Adam. „No, kde seš, lásko?" „Tady, kde jinde bych měl podle tebe být?" „V jídelně, nebo minimálně v šatně. Hmm, nebo třeba na záchodě..." provokativní úsměv. „Se mnou." „Adame!" vyjekl jsem káravě a zase jsem zčervenal. Tak daleko jsem ještě nemyslel. On se jen usmál a došel ke mně. Chytl mě za bradu a políbil. Crrrr! Leknutím jsem od něj odskočil. „Blbej zvonek." zavrčel Adam, ale pak se podíval na mě a začal se smát. „Co je? Čemu se směješ?" „To-tomu, jak jsi roztomilej." dostal ze sebe se smíchem. „Hmpf! Fajn!" nafoukl jsem se a chtěl odejít ze třídy. „No počkej! Neslíbil jsi mi něco na obědovku?" chytil mě Adam ve dveřích. „No, já nic nesliboval, ale chviličku bysme v objetí strávit mohli... Chybí mi to," řekl jsem tiše a sklopil pohled. „Tak tobě chybí mé objetí? A proto jsi na mě byl zlý o hodině? Myslíš, že si to zasloužíš?" zeptal jsem se ho provokativně. Zavřel jsem dveře od učebny, abychom neměli publikum. „Ne," hlesl najednou Axel. „Máš pravdu. Nezasloužím si to. Nezasloužím si tě." šeptal plačtivě a celý se třásl. Sakra! On nepochopil, že to měla být provokace. Rychle jsem mu sundal batoh z ramene a tu moji hromádku neštěstí objal a pořádně stiskl. „Lásko, nebreč, ššš, to měla být provokace. Ššš, vždyť ty si to objetí zasloužíš víc, než kdokoliv jiný," uklidňoval jsem ho. Opřel jsem se s náma o lavici a jemně s ním pohupoval. „Když já se bojím, že mě brzy opustíš, že-že tě přestanou bavit tyhle moje depresivní záchvaty a prostě se na mě v lepším případě vykašleš, v horším na mě ještě plivneš." škytavě vysvětloval a brečel. „Pšš, no a co, tak máš psychický problémy. Po tom, co sis zažil, na to máš právo. A už nebreč, rozmazává se ti řasenka." Už vím, co bude další dárek pro něj – voděodolná řasenka. „Promiň," špitl po chvíli, když se uklidnil. Pak se vymanil z mého objetí a začal něco štrachat v batohu. Vytáhl kapesníčky a hned začal smrkat a opatrně si otírat oči. „A-asi tu nemáš zrcátko, že?" zeptal se stydlivě. „Promiň, normálně ho vždy nosím u sebe, ale dnes jsem ho vyjímečně nechal doma," řeknu vtipně a mrknu na něj. On se zachichotá. „Ne, ale teď fakt, já ho doopravdy dnes zapomněl doma." řeknu vážně. „To ti nevěřím, ty šašku," řekl se smíchem a jemně mě bouchl pěstí do ramene. „Nevíš o nějakém zrcadle, který není na holčičích záchodech?" „Jo, o patro níž je jediný zrcadlo na klučičích záchodech. Neboj, budu ti dělat bodyguarda. Pojď." kývl jsem na něj s úsměvem.