A. L. E.

10) Výlet

Kousek před nádražím na mě čekal Adam. „Ahoj Axeli, tolik se mi celý víkend stýskalo..." políbil mě ihned, jen co jsme se dostali někam za roh, aby nás nebylo hned vidět. Jednu ruku jsem mu obmotal kolem krku a druhou zapletl do vlasů. On si mě jednou rukou kolem pasu tiskl k sobě a druhou si mě přidržoval za tvář a vášnivě mě líbal. 

„Ahoj, taky se mi stýskalo," špitl jsem do polibku. „Už bysme měli jít, ať stihnem přijít včas," nadnesl jsem, když jsme si dali pauzu na nádech. „Hmmm, ale mně se nechce," zabručel otráveně Adam. „Byl jsem bez tebe celý víkend a teď se s tebou nemůžu ani pořádně přivítat. Blbá škola." „Vždyť jedeme na exkurzi na hrad. Nesedíme v lavici," namítl jsem. „To je jedno, tak i tak s tebou nemůžu být tolik, jak bych chtěl," zamručí. „Ale lásko," řeknu smířlivě a políbím ho. „A teď už pojďme, stejně nás McSannerová už i tak zaškrtí za pozdní příchod," odtrhnu se od něj a klusem provokativně vyběhnu k nádraží.

Kde se to v něm bere? To nadšení stále se učit, udělat vše pro to, aby toho co nejvíc uměl? Kde k tomu bere energii? Vždyť ho to musí strašně vyčerpávat. Hlavně psychicky.
Chvíli jsem za ním koukal a vrtěl nad ním hlavou a až pak jsem si to ležérně vykročil k nádraží a přemýšlel, jestli si mám na popuzení učitelů zapálit cigaretu. Ale vzpomněl jsem si, jak zklamaně by Axel vypadal + určitě bych už dneska nedostal žádnou pusu, takže jsem si to nerisknul a cigarety zůstaly „frajersky" odpočívat na dně batohu vedle zapalovače a nějaké zdravé svačiny od mé starostlivé maminky (jako bych si nedokázal namazat chleba sám...).
„Jsme už konečně všichni? Nebo ještě někdo příjde? Á, Lambert se uráčil také přijít, tak to už můžu začít s docházkou," mlela naše třídní mezitím, co vytahovala nějaký papír, nejspíš seznam naší třídy. Rozhlédl jsem se po nádražní hale a hledal mýho hubenýho černovláska. Teď s těma černýma vlasama vypadá jako emoušek k nakousnutí. „Čus kámo, dlouho jsme tě neviděli," vyruší mě z mého rozjímání nad Axelem poplácání po rameni. Otočím se. „Čau, co vy tady?" zeptám se kluků z mojí party. Teda, je to vůbec ještě moje parta? „Já myslel, že jedem jen my." „Nene, kvůli nějaký tý chytrolínský soutěži potřebujou víc volnejch tříd, tak se na tyhle výlety dostali všichni druháci +naše třída třeťáků. Prej jsme moc hlučná třída, tak nás ředitel poslal na výlet s váma, ať neoxidujem ve škole." osvětlil mi hned podivně přátelsky Tim a uchechtl se. Trošku se i motal, jak jsem si později všiml. „Hrozně nám v partě chybíš. Proč už za mnou nechodíš?" zeptal se mě najednou smutně. Táhl z něj alkohol a... a tráva. Identifikoval jsem ten pach. „Timme? Nechceš říct učitelce, že ti je špatně a že jdeš domů? Nechci, abys pak měl průser a vyrazili tě." řekl jsem mu měkce. „Ale mně je báječně!" div nezazpíval. „Jsem tu s tebou! Nechci už jít od tebe!" A do háje! Co jsem s ním udělal??! Neměl jsem přistoupit na tu sázku, jeho láska by zůstala platonická a neublížilo by mu to tolik. Snad. „Nechceš cígo?"nabízeli mi kluci. „Nebo s sebou máme i něco lepšího," mrkli na mě. „Mmm, ne, díky, já měl, než jsem přišel..." snažil jsem se vykroutit. A kde je vůbec Axel? Rozhlédl jsem se a všiml si, že si nás učitelky řadí dle třídního seznamu. Axel už stál mezi prvníma ve dvojici s nějakým klukem. „Lamberte!! Laskavě se odtrhněte od svých kumpánů a zařaďte se!" zaječela na mě učitelka. Axel se na mě ohlídnul a viděl mě ve skupině kouřících. Jeho výraz posmutněl. Poslušně jsem se zařadil a ještě chvíli čekal, než se to naše uskupení nahrne k nástupišti a pak do vlaku.