A. L. E.

14) I'm in love with your body

Jako vážně jsem 10 měsíců psala 1 měsíc v příběhu?! Měla bych míň rozepisovat...
Dále se moc omlouvám za mou dlouhou neaktivitu. Vážně na to nebyla nálada a i škola mi dává zabrat :(
Ale mám pro vás dobrou zprávu! Mám už něco předepsané a rozepsané, tak bych teď mohla přidávat trošku častěji, dokud je nálada :) (Ale neslibuji! Protože jakmile něco slíbím, tak to padne :( ) A (bohužel) jsem i teď nemocná, ale aspoň mám chvilku čas psát nápady z mé hlavy do počítače ;)

Moc děkuji novým i stálým čtenářům, že jste to vydrželi a nezavrhli mě. A teď už si užijte kapitolku! :)

PS: Wattpad stále maže mezery, tak se omlouvám za ně i za případné chyby.

„Ahoj," pozdravil mě Axel vystupující z autobusu. „Ahoj," pronesl jsem procítěně s tím, že bych nejraději dodal ,lásko' a snesl ho z těch schodů z autobusu. Vypadal tak soustředěně, aby se nezabil o berle, že jsem se chtěl smát, ale zároveň ho unést a líbat celý den. A ne jít do té nudné školy, kde budu jen sedět a snažit se pochopit blbosti, které mi v 98% případů v životě budou k ničemu. „Děje se něco?" vyrušil mě Axelův starostlivý hlásek. „Ne, nic. Proč?" „Že se tak mračíš, tak přemýšlím, co jsem provedl," odpověděl mi s hravým úsměvem. „Niic, i když, vlastně jsi toho provedl strašně moc! Nenechal jsi mě snést tě ze schodů, políbit tě a vůbec největší prohřešek je ten, že jsi nespal vedle mě!" pronesl jsem rošťácky a stále se k němu přibližoval, dokud jsme na sebe nebyli nalepení. „Ehm," chtěl Axel ucouvnout. „Měli bysme jít do školy, jinak nestihnem hodinu...!" „Jak si přejete, princezno!" vzal jsem ho do náruče. „Ne!" vyjekl, pustil berle a chytil se mě kolem krku. „Opravdu ne? Podle tohle, jak se mě držíš, to nevypadá," pronesl jsem provokativně. „Jenom mi, prosím tě, vysvětli, proč jsi pustil ty berle? To jako odskáčou samy?" „Ne," zamumlal se sklopeným pohledem. „A-a pusť mě! Všichni se určitě dívaj." „Ale prosím tě, vždyť jsi vystupoval poslední jako vždycky a všichni už jsou buď v pekárně nebo někde jinde na cestě do školy," chlácholil jsem ho. „Tak co, sebereš si ty berle?" začal jsem se sklánět k zemi. „Ne, ne! Neblbni! Adame! Spadnu!" ječel jako pominutý a křečovitě se mě držel. Se smíchem jsem se opatrně narovnal a pomaloučku ho spustil na zem. Sehnul jsem se mu pro berle a podal mu je. „Tak teda jdem," zavelel jsem a vydali jsme se směrem ke škole.

„Adý?" ozvalo se tiché, prosebné zakňourání, když jsme šli parkem. „Mhm?" „Kolik je hodin?" Věděl jsem, na co naráží. Blížili jsme se totiž k naší „tajné" lavičce a on chtěl vědět, kolik na sebe máme času, abychom ale i včas stihli školu. „7.45 , kdybys nedělal divadlo na zastávce, mohli jsme tu být chvíli po půle," mrkl jsem na něj. Povzdechl si. „No tak jako promiň, to tys tam něco předváděl! Já byl jen nebohá oběť!" vyjel na mě se smíchem. „Jako by sis za ty dva týdny nezvykl," protočil jsem oči v sloup, také s úsměvem. „Víš, co? Kecni si na tu lavičku a už nemel," rychle jsem se rozhlédl kolem, ale za velkým okrasným keřem by nás nemělo být moc vidět. Jakmile si sedl a opřel berle o lavičku, políbil jsem ho. Nejdřív jemně, něžně na přivítanou, pak jsem si ho přitáhl víc na sebe a líbali jsme se vášnivěji, tak trochu hladově. Věděli jsme, že máme jen chvilku, než budeme muset zase předstírat jen kamarádství.

Crr! „Adame, běž prosím tě napřed a řekni učitelce, že už se belhám." Bylo 8.05 a já byl teprve v prvním patře. Měli by sem pořídit výtah pro podobný kriply , jako jsem teď já, a že nás tu po škole takhle „běhá" docela dost. „A nemám tě radši vzít?" vyrušil mě Adam z mých myšlenek. „Ne! Kdyby to nebylo do schodů, tak možná, ale teď ne. Fuj!" zastavil jsem se, abych si trochu odpočinul. Ještěže mi tu sádru už maj zítra sundat. „Tak dobře, zatím pa," rezignoval nakonec a vyběhl schody do druhého patra, čímž mi zmizel z dohledu.